Strach

Je tomu dávno, když jsem byla dítko školou povinné. Narodila jsem se jako jedináček v malé vesničce na Vysočině. Každé ráno mě maminka vypravila na autobus a odpoledne, když jsem se vracela ze školy, jsem si musela sama odemknout, napsat úkoly a vyčkat příchodu tatínka.

Měli jsme psa Rexu, byl to Slovenský čuvač, což není zrovna malé plemeno. Popravdě je to psisko velký jako almara a samý chlup, ale hodný a trpělivý obranář. Nebyl nejmladší a špatně slyšel. Ale já ho milovala, snad jako každé dítě miluje svého psa.

Jednoho dne jsem se vracela domů ze školy a už z dálky jsem viděla otevřené dveře od domu, jako naschvál se mnou nikdo z mého konce vesnice nešel. Zpomalila jsem a začala přemýšlet, jak je to možné. Přiloudala jsem se až ke dveřím a začala jsem volat "mamí, tatí ". Nic, nikdo se neozval. Sebrala jsem všechnu svoji odvahu a pomalu a nejistě vstoupila. Dveře do všech pokojů byly dokořán a mě napadaly samé hrozné myšlenky. No, nebudu Vás víc napínat. V ložnici pod postelí ležel Rexa. Usnul tam a neslyšel mé ustrašené volání.

Maminka ten den zapoměla zamknout a náš pejsánek se lekl, když přelétalo letadlo, které tenkrát jakoby bouchlo, rána jako z děla. Pud sebezáchovy ho dovedl až do ložnice, kde se cítil bezpečně a já si ten den prožila bobříka odvahy. Celá rodina se smála při představě mého strachu, a pro mě to bude poučení na celý život. Strach má opravdu velké oči.