Hurá, máme zub!

Před časem se u mě zastavila kamarádka Ivona. Kamarádku jsem už delší dobu neviděla, tak jsem byla ráda. Uvařila jsem kávu a nachystala něco dobrého k zakousnutí.

Daly jsme se do hovoru. Povídaly jsme si nejdřív, jak už to bývá, o dětech. Ivona má syna a dceru, já jen syna, tak bylo dost námětů k hovoru. Pak mi Ivona říkala, co ji zase potkalo v práci, kam dojíždí a má z cest spoustu různých historek. Probraly jsme vaření, módu, účesy i naše neúspěšné pokusy o hubnutí. Potom se Ivona dostala i ke svému současnému trápení. Dlouho totiž chodila k zubaři s uraženým zubem. Vytrpěla si své. Korunka, kterou jí zubař udělal, jí ale po krátké době opět vypadla. Ten den, kdy mě navštívila, se byla objednat opět k zubaři, aby jí korunku znovu přilepil. Korunku vzala s sebou, co kdyby ji zubař vzal hned? Neměla ale štěstí, musela počkat do dalšího týdne. Proto měla to dopoledne čas a mohla se zastavit na návštěvu.
Povídaly jsme si dobré dvě hodiny.


Když kamarádka odešla, já uklidila, vyvenčila našeho pejska a nachystala jsem oběd pro syna, který se právě vracel ze školy. Naobědvali jsme se, zkontrolovala jsem synovi žákovskou knížku, uvařila jsem si odpolední kávičku a chtěla jsem si chvilku odpočinout. Syn šel do pokoje uklidit si školní věci a na chvilku si sedl k počítači. Sotva se za ním zavřely dveře, volala mi opět Ivona, která u nás byla dopoledne na návštěvě. Asi u nás nechala onu korunku, co se jí odlepila. Měla ji vloženou v peněžence a nejspíš jí vypadla.

Věděla jsem, že korunka kamarádku stála dost peněz, proto jsem se hned dala do jejího hledání. Přestože jsem ten den od návštěvy nevysávala, nemohla jsem korunku nikde najít. Lezla jsem po kolenou a prohledávala centimetr po centimetru. Okruh mého hledání se zvětšoval, korunka ale nebyla k nalezení. Celou dobu jsme přitom seděly u stolu, nikam jsme nechodily. Korunka je sice malá a já mám v kuchyni koberec s poměrně vysokým chlupem, ale i tak bych ji přece dávno musela najít! Chtěla jsem už volat kamarádce zpět, že jsem korunku nenašla. Nejspíš ji u nás vůbec neztratila. Mohla se stavit třeba do obchodu a tam ji při placení vytratit. Třeba ji najde někde doma a já zbytečně lezu a hledám. Vždyť u nás peněženku ani nevytahovala. Pak mě napadlo zavolat syna. Tehdy jsme si pořídili našeho pejska Bena. Bylo to štěně, a proto se mu právě měnily zuby. Syn si Benovy vypadlé mléčné zoubky schovával na památku. Syn Lukáš neochotně přišel z pokoje. „Co chceš?“, zeptal se, jak se ptá, když ho otravuji nějakými dotazy. „Nenašel jsi náhodou dnes Benův zub?“, zeptala jsem se. Lukáš přikývl. Na požádání přinesl svou sbírku psích zoubků. Otevřela jsem krabičku. Mezi maličkými zoubky byl jeden větší. Když jsem si ho prohlédla, zjistila jsem, že je to ona ztracená korunka, kterou kamarádka postrádá. Mohla jsem zavolat kamarádce: „Hurá, zub se našel!“