Reklama na důchod a borůvkový pes

Jednou jsem potkala opět toho milého starého pána, co venčí svého yorkšíráčka Oliho. Mile se usmíval a čekal, až k nim doběhne můj Ben. Ben si začal hrát s Olim a my, aby řeč nestála, jsme si začali povídat. Nejdřív, tak jako vždy, o počasí.

A že ten den krásně svítilo sluníčko, povídali jsme si déle, než obvykle. Pán se rozpovídal o tom, že je vdovec a má dva syny a čtyři vnoučata. „Ono jich bylo víc, ale tři zemřeli.“ Zdálo se mi to strašné, přijít o tři vnoučátka, přežít svou ženu a upnout se hlavně na to čtyřnohé zvíře. Bylo mi pána líto. Nikdy na mě nepůsobil smutně, naopak, vždy se usmíval. Vypadal jako reklama na spokojené stáří. Tak nějak si představuji důchodce, kteří nic nemusí a dělají jen to, co chtějí.

     Pak šla kolem paní s velkým vlčákem, který nespokojeně vrčel na malého Oliho. Pán si ho vzal pro jistotu do náruče, zatímco můj Ben si s vlčákem neohroženě hrál. Dováděli, skákali a honili se. Paní odešla a my opět zůstali sami. Pánovi se evidentně ještě nechtělo domů. Chápala jsem ho. Když je to vdovec, doma ho nikdo nečeká a venku je tak krásně, proč by se mu chtělo vracet? Jen jsem už nevěděla, co si se starým pánem povídat. A tak začal opět on. Vyprávěl o synech, jakou mu dělají radost. Pak řekl něco, co mě zarazilo: „A ti synové jsou úplně stejně zbarvení, i vnoučata. Jsou to dvě vnučky a dva vnuci. Když jsem viděl jejich fotku, tak jsem tomu nechtěl věřit.“ „Jak, zbarvení?“, nepochopila jsem. Kdyby měl pán nějakou zvláštní nemoc a byl by třeba fialový, tak bych to možná chápala. Ale stál naproti mně, normální stařičký běloch, nic zvláštního jsem na něm neviděla. Taky jsem nechápala, že zná své syny a vnoučata jen z fotek. „No, úplně stejný, jako Oli,“ vysvětlil pán a já vše pochopila. Tak ten starý pán celou dobu mluvil o svém psovi, který má dva psí syny a čtyři psí vnoučata! Proto nebral smrt tří dalších vnoučátek tak tragicky. A když mluvil o tom, že je vdovec, myslel tím taky Oliho. Vždyť ta fenka byla již starší.

     Kdykoli nyní potkám onoho stařičkého pána, cukají mi koutky úst. Vzpomenu si na jeho vyprávění a na to, jak jsem ho litovala. A kolikrát ho doprovází i jeho paní, zdravá a čilá důchodkyně.

     Tak stařičký pán je pro mě opět obrázkem klidného a šťastného stáří…


     Když už píši o psech, vzpomněla jsem si ještě na jednu příhodu. Tenkrát jsem měla svého prvního psa, světle zlatého křížence Dastyho. Vypravili jsme se v létě na borůvky a Dasty nás, samozřejmě, doprovázel. Vyzbrojení kyblíky jsme vyjeli brzy ráno na své oblíbené místo. Celý den jsme se věnovali sběru drobných modrých plodů, syn si hrál v okolí a Dastík běhal kolem. Dasty mimo jiné miloval borůvky, proto si také lehal do borůvčí, kde pojídal modré kuličky.
K večeru jsme se vraceli na vlak a naše ruce, pusy, ale i oblečení byly důkazem naší celodenní činnosti. Ale i náš pes měl na sobě fialové fleky. Vypadal jak zvláštní dalmatin s fialovými fleky, ty ovšem na zlatavé srsti měly zvláštní odstín. Večer jsme se vykoupali, vše jsme vyprali a umyla jsem i Dastíka. Tomu ovšem fleky nepustily. Proto jsme několik následujících dní chodili s flekatým psem. Tomu to ale nevadilo. Jen jsme vzbuzovali údiv lidí, kteří nás potkali.

Dokonce se nás pár lidí ptalo, co to máme za zvláštní rasu psa. Můj tehdejší přítel, šprýmař, si pohotově vymyslel vzácnou rasu „Whortleberry teriér“. Odvodil ji jednoduše z anglického názvu pro borůvku. Ono to ale zabralo. Proto postupně začal líčit kolemjdoucím, jak je tento nepatrný pejsek vzácný. Vymyslel si dokonce, že v celé Evropě jsou pouze dva exempláře tohoto plemene, jeho cena se blíží 100 000 korun, pes je velice inteligentní a vzácný. A ono to zabralo. Dokonce jsme potkali pána, který si pohotově začal milého Dastíka fotit, požádal nás o kontakt i o možnost zprostředkování koupě štěněte. Byl nadšen nafialovělými fleky, hladil Dastíka a ten mu pohotově podával pac.
Tak se stalo, že jsme vyjeli na borůvky s obyčejným voříškem a vrátili se s převzácným psem tajemného plemene.
     Když po pár dnech, kdy jsme jezdili s Dastym plavat na přehradu, skvrny zmizely, Dastymu to bylo jedno, ale přítel byl upřímně a nefalšovaně smutný.

     Dnes mám černého psa Bena a také jezdíme na borůvky. Ovšem na Benovi borůvkové skvrny nejdou vidět...