Ztracená Barunka

Mí přátelé mají fenku yorkšíráčka, malou Barunku. Jedná se o poslušnou a milou fenečku, která váží pouhé 1,6 kg. Mají dva malé kluky a Bára je členem jejich domácnosti. Je to pětiletá psí dáma, která se má v rodině moc dobře. Vítá návštěvy, které přijdou, nechá se od nich hladit a je ráda středem pozornosti. Měla bych také podotknout, že přátelé bydlí v domku za městem.

Ten den byl jako jiný. Přátelé odjeli do práce a po návratu pustili Barunku na zahradu, aby se vyvenčila. Ta, jako obvykle, vyšla i za branku domku, aby prozkoumala okolí. Nechodí nikdy moc daleko a hned se vrátí. Tentokrát se ale nevrátila. Pryč byla pouhých deset minut, když ji přátelé začali hledat. Volali a ptali se sousedů, zda malou cestovatelku neviděli. Každý kroutil zamítavě hlavou. Bára byla pryč a její majitelé o ni dostali strach. Je to milé a přítulné zvířátko, rádo se mazlí. Nestalo se jí nic? Nechodí sice až na hlavní silnici, přesto se kamarádčin manžel vydal prozkoumat okolí domku, především prošel nedalekou silnici a se strachem prohlížel její okolí. Bezvýsledně.
A tak podali trestní oznámení na policii na neznámého pachatele. Policisté se je sice snažili přesvědčit o tom, že pejsek měl nižší hodnotu, než oněch 8000,-- korun, co za ni dali. Když ale předložili doklad, museli oznámení, chtě-nechtě, přijmout.  

     Barunku obrečela celá rodina. Kamarádka měla od začátku podezření na nedalekou rodinu, chovající ve velkém psíky yorkšíráčky pro chov, na prodej pro zisk. Jak jim to ale dokázat? Není to zrovna rodina s dobrou pověstí. A tak přátelé sebrali poslední zbytky naděje, sepsali a vytiskli inzeráty, že se Bára hledá a oni rádi zaplatí případnému nálezci nálezné. Tyto vyvěsili v blízkém i širším okolí a čekali. Protože ale nechtěli čekat s rukama v klíně, hledali na internetu, zda o Báře nebude nějaká zmínka. To se jim vyplatilo. Našli inzerát, kde nabízeli k prodeji fenku yorkšíra stejné velikosti, a hned ve vedlejším městě. K inzerátu byla přiložena fotografie, v které poznali svou Báru. Pak už bylo jen věcí pár minut, aby zavolali pod cizím jménem na telefonní číslo pod inzerátem a domluvili si schůzku.
     Kamarádka dojela, vyzbrojená slunečními brýlemi jako tajný agent, na smluvené místo. Ale paní, která se s ní sešla, nebyla tak hloupá. Barunku s sebou neměla, a když poznala skutečnou majitelku pejska, tvrdila, že pejsek je už dávno prodaný.
     Nejmladší dívka z té rodiny chodí do stejné školky, jako děti mé známé. A tak se o ztrátě pejska dozvěděli i ve školce. Paní učitelka se iniciativně po dobrém ptala holčičky, zda nemají doma cizího pejska. A malá, naivní holčička se jen dotázala: „Myslíte takového malého, hnědého a rozčepýřeného? Tak toho nemáme…“
Pak už uběhlo jen pár hodin, a k domku mých přátel přijel automobil oněch lidí ze sousedství. Otevřely se dveře na místě spolujezdce, z kterých něčí ruka vyhodila vystrašeného pejska a auto zase rychle odjelo.

     Přátelé byli opět šťastní. Báru přivítala celá rodina s nadšením. A Barunka? Zhltla dvě psí kapsičky na posezení a zalezla do svého pelíšku. No a když jsem k nim přišla na návštěvu, nadšeně mě vítala, jako by si už ani nevzpomněla na to, že byla ukradena.