Ztracená Karolínka

Mí přátelé žijí v malé obci v rodinném domku. Mají krásnou blonďatou dcerušku Karolínku. Ta bude mít na podzim už tři ročky a dělá jim jen radost. Je to ale číslo neposedné, je všude, všechno ví, všechno dokáže. Takový malý culíčkatý mudrlant.

Nedávno jí koupili štěně Biewer yorkshire terriera. Je to malý pejsek, vlastně yorkšír s bílými rysy. Štěně dostalo jméno Lap. Pojmenovala ho tak sama majitelka, malá Karolínka, a ostatním nezbývalo, než se s nezvyklým jménem smířit.

Ten den bylo nádherné počasí. Pan Kuzma se vracel z návštěvy známých a dostal žízeň. Jel právě kolem restaurace v obci, kde mí známí bydlí. Zastavil a rozhodl se, že si dá kafe a studenou kofolu, a pak zase pojede dál. Zahrádka před pohostinstvím vypadala báječně. A tak se rozhodl, že se usadí tam. Všechny dveře u auta nechal dokořán, aby se auto pořádně proluftovalo. Sedl si tak, aby na auto viděl. Ostatně, široko daleko nikdo nebyl. Usadil se na dřevěnou lavici, poručil si kofolu i kávu a užíval si letní pohody v předzahrádce pohostinství. Slunce mu ale svítilo tak nepříjemně do očí, že si přesedl a automobil měl za zády. Tady by si stejně nikdo nedovolil mu auto ukrást.

Malá Karolínka, dcera mých přátel, si právě hrála s Lapem na zahrádce. Jejich dům stojí hned naproti zmíněné restaurace. Děvčátko nejdřív vydrželo skutečně jen na zahrádce rodinného domku, po chvilce ale přešlo se štěňátkem v náručí k brance, otevřelo ji a utíkalo do stínu za restaurací. Chvilku si hrálo pod velkým kaštanem.  Pak ale uvidělo automobil, který měl všechny dveře dokořán. Karolínka popadla štěně a šla k autu. Tam byl stín ještě větší. Alespoň se to holčičce tak zdálo. Vlezla proto, nikým nepozorovaná, do auta. Schoulila se za zadní sedadlo a moc se bavila tím, že ji nikdo neviděl. Pan Kuzma mezitím dopil, zaplatil a přešel k autu. Nic netušíc zabouchl dveře auta, nastoupil, uvelebil se na místě řidiče a pokračoval v cestě. Malá Karolínka nevěděla, co má dělat. Rodiče jí zakazovali mluvit s cizími lidmi, a tak jen seděla na podlaze vozu a čekala, co se bude dít. Myslela si, že až auto zastaví, vystoupí a vrátí se domů. Jenže auto jelo na Karolínku moc dlouho. Věděla už, že by se sama nedokázala vrátit. Svírala v náručí malé štěňátko a dala se do pláče. Nejdříve plakala jen maličko, sotva slyšitelně. Pak se ale dala do pořádného nářku. Pan Kuzma sebou trhl a pořádně se polekal, když slyšel dětský pláč, vycházející zpoza sedaček. Zastavil na kraji silnice, vystoupil, přešel k zadním dveřím, které otevřel.  Objevil tam na podlaze vozu malou holčičku. „Kde ses tu vzala?“ „Jak se jmenuješ?“, ptal se uplakané holčičky. Ale malá, sotva dvouletá Karolínka, nedokázala odpovědět. Vzal dítě do náručí a uvědomil si, že jeho rodiče budou mít o malou strach.

A skutečně. První na ztrátu Karolínky přišla babička. Vykoukla z okna, aby malou zkontrolovala. Ale Karolínka jí na zavolání neodpověděla. A nikde neviděla ani psíka. Vyběhla na zahrádku a všimla si branky, kterou holčička po sobě nezavřela. A už byla na nohách celá rodina! Běhali, volali a po tvářích se začaly kutálet první slzy. Co, když Karolínku někdo unesl?

Pan Kuzma se mezitím snažil z dítěte dostat, kde bydlí a jak se jmenuje. Zjistil jen, že je Karolínka a psík, kterého taky objevil za sedačkou svého vozu, se jmenuje Lap. Napadlo ho ale, že jediné místo, kde mohl přijít k černým pasažérům, by mohla být zastávka u restaurace. Koupil malé pytlík bonbónů, aby ji trochu uklidnil, posadil na zadní sedačku, Lapa jí dal na klín a rozjel se zpět.

Když dojeli k restauraci, viděl už rodinku hledající malou cestovatelku. Máma, táta i babička běhali kolem restaurace, plakali a volali malou cestovatelku jménem. To bylo objímání, vysvětlování i slziček štěstí. Pan Kuzma ve zkratce vysvětlil, jak k dítěti přišel, předal Lapa a chtěl odjet zase domů. Byl ale pozván na malé občerstvení, které nemohl odmítnout.

Od té doby je branka zahrádky, kde bydlí mí přátelé, zamčená i přes den. Co kdyby Karolínku zase napadlo objevovat svět?