Můj pejsek

Dneska budu psát příběh.. A smutný...
Zvíře, o kterém budu psát je pes a jmenuje se Benží. Je můj... Vlastně byl můj, než ho srazilo auto...
Ztratil se ve čtvrtek 12.4. 2007. Benžího srazilo osobní auto u Dukly na křižovatce v Chrudimi. Byl to malý pes, kávově bílý s černýma ušima a ocasem. Měl chundelatou a delší srst... Měl vlídné oči a malou odvážnou dušicku. I přes to, že už byl v útulku, stále utíkal z naší zahrady.

Nikdy jsem přesne nevěděla, jaké to je ztratit přítele, kterého jsem měla tolik ráda. Přítele, se kterým jsem chodila na procházky, přítele, se kterým jsem chodila ven s kámoškama a s jejich pejsky, přítele, který mě hlídal, když jsme šli sami večer ven, přítele, který hlídal náš dům, když jsme byli pryč, přítele, který upozorňoval na něco zlého svým štekotem, přítele, který se ke mě lísal, když mi bylo smutno.

Asi se nikdy nesmířím s tím, že už ho nikdy neuvidím, že už nikdy neuslyším jeho štěkot při hře nebo při vyhrožování, jeho kňučení, když je smutný nebo když ho něco bolí, jeho zlostné vrěení, když se blíží něco zlého. S tím se nikdy nesmířím.

Benží nám utíkal už dříve a proto se také dostal do útulku. Vždycky nám utekl ze zahrady. Máme tam díru pod dřeveným plotem a ten plot je silnej... Byla tam asi 20 cm díra. Já sem myslela, že si Benží musel rvát chlupy i s kůží, když se tam tudy dostával ven (měřil kolem 30 cm tak to nemohlo být snadné prolézt)... No a když jsme zabarikádovali tuhle díru, normálně se protáhnul pod pletivem. Ať jsme dělali, co jsme dělali, vždycky utekl.

Věděla jsem, že ten den jednou nastane. Že se Benžímu jednou podaří vlítnout pod auto.
A ten den nastal. ČVRTEK 12.4. 2007 BYL POSLEDNÍM DNEM BENŽÍHO ŽIVOTA. ZEMŘEL RYCHLE POD KOLY OSOBNÍHO AUTA.
Ješte po katastrofě jsem si myslela, že je naživu a tak jsem vyvěšovala plakáty s Benžího fotkou a nadpisem HLEDÁ SE PES. Pomáhali mi Verca H. s Muninkou N. A po třech dnech napsala jakási pana Sokolová SMS (maminy telefoní číslo bylo na letáku):
DOBRÝ DEN. ASI JSEM VIDĚLA VAŠEHO PEJSKA. VE ČTVRTEK HO SRAZILO AUTO. ODPOVÍDAL POPISU. POKUD BUDETE CHTÍT S NĚČIM PORADIT TAK NEVOLEJTE ALE PIŠTE. DĚKUJI. SOKOLOVÁ

Tak tuhle SMS sem si přečetla jako první já, protože sem máme ukradla mobil v domnění, že píše někdo ohledně Benžího s dobrou zprávou. Tahle SMS mě dostala do šoku. Šla jsem k sobě do pokoje a začala brečet a aspoň hodinu mi ten jeden stav vydržel.
Ještě horší bylo, že do téhle chvíle jsem měla naději, že žije a že ho někdo opatruje. Ale ta naděje na přežití vyšuměla rychle jako pěna po mýdle.
Bylo strašné poslouchat rodiče, jak mluví o tom, jak Benží umřel. Radši sem byla u sebe a nevystrčila nos ze dveří.

Benží byl můj jediný dobrý přítel. Měla jsem ho moc ráda... a vždycky budu... Musím se smířit s tím, že už ho nikdy neuvidím a neuslyším... Kdo teď bude vrtět ocáskem a štěkat, když přijdu ze školy? Kdo mě bude ráno vítat, když vstanu? Kdo mě bude chránit před nebezpečím? S kým budu chodit ven? Kdo se ke mně bude lísat, když budu smutná?
S tím vším je nadobro konec... Je to težší, než sem si myslela...
Sbohem Benží... Můj příteli... Je konec.

Autor: Mamdaska

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10