Vánoční dárek pro kočku

Po rekonstrukci domku se  nám objevily na půdě myši a já, i když se myší nebojím, jsem prohlásila, že buď bude myši chytat manžel, nebo musí přijít do domu kočka. Byla to kočka, kdo se zasloužil o náš dům. Kluci měli rádi všechny kočky, co jsme měli a tahali se o ně, aby právě jim prokazovaly přízeň a ony s radostí prokazovaly.

Když synové odešli do škol, zůstali jsme s manželem sami a já byla ráda, když si ke mně kočka přišla sednout nebo  mě vyhlížela z okna, až přijdu z práce. Většinou jsme měli kocoury a ti, když začali toužit po kočkách, tak z našeho uzavřeného bloku odešli do světa a neuměli se vrátit. Po několika kocourech jsem se domluvila s kamarádkou, že mi vychová a rozmazlí kočku, která se dá přimazlit a neuteče. Malé černobílé kotě jsem si přivezla na jaře domů a brzy na to jsme se dozvěděli, že náš syn onemocněl leukémií. Brečela jsem kočce do kožichu a ta byla lepší než terapeut. Nic neříkala a snažila se mě mlčky utěšit.

Asi po roce se najednou ztratila a už jsem ji  oplakala, protože i se synem to bylo stále horší a já byla hodně přecitlivělá. Těsně před jeho smrtí se najednou kočka vrátila domů hubená, žíznivá, ale šťastná, že je u nás. Neřekla, kde byla, ale na bloku je jeden prázdný dům a tak tam byla pravděpodobně tři týdny zavřená. Shledání bylo radostné a já si připadala, že se mi syn vrátil převtělen do  kočky.

Zní to strašně že, ale když je člověk hodně nešťastný, tak se chytá všeho. Od té doby jsem byla s kočkou nerozlučná. Kočka dohlížela na všechno, co jsem dělala, byla mým psychologem, když jsem smutnila, tak mě utěšovala předením, strkala do mě čumáčkem a nechala mě vypovídat při hlazení svého kožichu... Přišly první smutné Vánoce a tak i otázka, co koupit Micce. V kočičím obchodě, kde prodávali žrádlo pro zvířata, měli takovou pěknou hračku na udičce, tak jsem ji koupila a těšili jsme se s manželem (jinak jsme docela normální), jakou bude mít Micka radost.
Večer jsme si dali dárky a tak dostala dárek i Micka. Bylo to takové umělé černé zvířátko z nasmraděné chlupaté kůžičky s přišitým ocáskem a vypadalo jako živé. K našemu údivu si kočka vůbec nechtěla hrát, ale s hrůzou sledovala, že máme doma děsného neznámého vetřelce - bubáka a jen  zpovzdálí jej ostražitě sledovala, obcházela ze všech stran a nespustila jej z očí.
Nechali jsme hračku volně přístupnou, aby si  na ni zvykla. Co se však dělo v noci, nevíme, ale kočka zvítězila a vetřelce porazila. Zatáhla hračku  do kouta jiné místnosti, kde jí ukousla ocásek, který zanesla vítězoslavně na jiné místo. Ještě nějaký čas byla ostražitá, ale pak jsme si s kočkou  už mohli hrát a prohánět ji s tím bubákem. Pak už jsme jí kupovali jenom malé umělé myšky.
Když  jsme jí po dvanácti letech museli dát utratit, protože jí těžce ublížil někdo ze sousedů z našeho uzavřeného bloku, brečela jsem, jako by mi umřel syn ještě jednou.

Pod heslem „ pozvi domů na Vánoce bezdomovce“  jsme na konci listopadu, kdy už byl sníh, chytli na zahradách jednoho takového. Byl sice čtyřnohý - takové malé hubené koťátko, které  jsme po přinesení domů nakrmili, vykoupali, protože smrděl hnojem, jak se někde krčil do tepla a ukázali jsme mu kočičí záchod (měli jsme už doma staršího vykastrovaného kocoura) a řekli jsme mu, že tam bude chodit, jinak pošupe zpátky a věřte nebo ne, hned nám předvedl, že moc dobře rozumí a měl se u nás dobře, ostatně jako všechna zvířata.

Psa jsme si pořídili na ostrahu zahrady, ne že by tam bylo něco cenného, ale nemáme rádi, když nám tam chodí někdo cizí a sklízí plody naší práce. Je to vlčák s hustým kožichem a nejvíc se mu líbí v zimě, když je hodně sněhu, tak se v něm válí a vylehává na něm.

Jednu zimu  bylo dost sněhu a jak se Sam vyvaloval na cestičce, udělal se v tom  místě kluzký flek. Manžel si toho moc nevšímal a jak šel, tak  uklouzl a praštil sebou na zem. Nadával a doma mi to barvitě líčil a tvrdil, že se mu Sam snad i smál.  Druhý den na tom samém místě uklouzl pes a manžel se mu smál, že kdo druhému jámu kopá, sám do ní padá, ale pak měl strach, aby si pes nezlomil nohu. Nezlomil, já bych po pádu určitě už nevstala.
Manžel, milovník zvířat, jel vloni na zahradu a jak už bylo nasněžené,  tak v koleji před sebou uviděl utíkat zvířátko. Nechtělo se mu do vyššího sněhu a tak utíkalo jen ve vyježděné koleji. Manžel zastavil a zjistil, že je to malý ježek.

Asi jej někdo vyrušil ze zimního klidu, byl malý, hubený  a do jara by nepřežil,  tak se opět jeden „bezdomák“ dostal k nám. Umístili jsme jej do sklepa, dali mu bedýnku se senem, odblešili jsme jej, dostal nažrat kočičí konzervu a mysleli jsme si, že se uloží k zimnímu spánku. Kocouři jej chodili zezačátku pozorovat, ale pak už jim byl lhostejný. Jenže on ne a ne spát. Vnoučata se chodila dívat na krmení dravé zvěře, protože ježky znala jen z televize a milý ježek přečkal beze spánku celou zimu, vynucoval si žrádlo dupáním a funěním, ale na jaře šupajdil na zahradu, kde měl dostatek prostoru pro volný život. Kolikrát jsme si všimli stop, že tam ještě přebývá.

Maminka vždycky říkala, že zvířata jsou v domě proto, aby byla kam dát ta přebytečná láska. A já musím říct, že ani vnoučata nepřijdou zkrátka, ta jsou přece jenom na prvním místě.