Můj nejlepší přítel - kočka

Od malička hodně miluji zvířata. Hlavně tedy kočky. Když mi bylo 8 nebo 9, pořídili jsme si od souseda koťátko. Bylo tak malinké, šedivé a zvláštní na něm bylo, že mělo křivý zoubek. Dnes je to starý protiva, ale o něm tenhle příběh není.

Když jsem začala bydlet se svým přítelem, přála jsem si kočičku. Jenže problém byl v tom, že bydlíme (prozatím) pořád v domě s mými rodiči. Díky mému bratrovi, který si pořídil 3 kočky a jednoho psa a nechal to u našich, tak mě zakázali si ji pořídit... Jednoho dne jsem šla okolo zverimexu a na dveřích měli velký nápis "Máme nová koťátka". Nedalo mi to a šla jsem se podívat.

Byla to láska na první pohled, když jsem ho viděla v té velké kleci, a jak se v rohu krčí a díval se na mě těma krásnýma velkýma očkama, nad kterýma měl krásnou bílou chocholku. Hned jsem si ho zamilovala. Přišla jsem k našim a přemlouvala je a přemlouvala. Jedinou odpověď, kterou jsem slyšela, byla NE! Říkala jsem si, co když si ho vezme někdo, kdo ho bude mít jenom k jídlu, je tolik lidí, co to dělají, nebo si ho vezme někdo, kdo ho nebude mít rád a nebude se o něj starat.

Ráno jsem šla naposledy do školy, zkoušela jsem volat mamce a pořád to zkoušela. Nakonec z toho vyšlo, že jsem rozmazlená, a že jsem stejná jako můj bratr. To mě sice ranilo, ale pak jsem si řekla, proč bych si nemohla takhle "dupnout" jako on. Prostě se jich nebudu ptát a vezmu si ho. Po vysvědčení jsem si pro něj šla s kamarádkou ze školy. Ta může jenom psy, kočky nikoliv. Přišly jsme tam a najednou mi bylo úzko, nebyl tam.

Prohledávám klícku a volám čičiči. Najednou se mi ukázala ta velká, vystrašená očka a vylezla také ta chocholka. Jejej je tu. Jak já byla šťastná. Paní prodavačka ke mně přišla, vyndala ho z klícky a řekla mi, že se podívá a řekne mi, co to je za pohlaví, jí říkám, že ani nemusí, že vím, že je to kluk, podívala se na něj, pak na mě a po dlouhém přemýšlení se mě zeptala, jak jsem mohla vědět, že to bude kluk.

Řekla jsem ji, že po každé, když jsme si takhle pořídili zvířátko, tak to byl kluk, až na pár výjimek, ale po každé to byl kluk. Dala mi ho do krabice, zaplatila jsem 50,- korun, rozloučila se s kamarádkou, popřála jí krásné prázdniny a jela jsem autobusem domů. Jedu a najednou začne tak strašně plakat v té krabici, snažím se ho uklidnit, ale nešlo to. Tak jsem to risknula a otevřela tu krabici. Ihned se na mě sápal a tulil, a když se mi podíval do očí, věděla jsem, že mě bude mít rád a já jeho. Chvíli se ještě tulil a pak na chvilku usnul. Přišla jsem domů a myslela jsem, že mamka dostane infarkt, ta ho odmítala, nechtěla si ho vzít do ruky.

Po chvíli jsem měla infarkt já, pořád mi něco lezlo po ruce, tak se mu podívám do kožichu a tam....samé blechy! Bože, vždyď je ze zverimexu!!!! Nikdy by mě nenapadlo, že tam budou mít zablešená zvířata. Plakala jsem, měla jsem strach, že ho budu muset dát pryč. Nakonec jsme ho s mamkou vzaly, vykoupaly ho, ještě ho postříkaly repelentem a bylo to fajn. Jakmile si ho mamka vzala do ruky, tak si ho okamžitě zamilovala.

Celý den jsem se s ním mazlila, než přijel můj přítel, ten když ho spatřil, tak jsem ho nemohla od něj odtrhnout. Přemýšleli jsme, jaké mu dáme jméno. Oba jsme se shodli na Stanley, vím, divné jméno pro kočku, ale nám se to na něj tak trochu hodilo :-))) Dnes je z něho krásný kocourek, jsou mu 2 roky a nemůžu na něj dopustit, je to moje chlupatý zlato a nejlepší zvířecí přítel.

Mého přítele se tak trochu bojí, protože když byl malý a hodně hodně hravý, tak čekal na přítele v ložnici, že na něj asi vybafne, no ale můj přítel si ho nevšiml a prudce otevřel dveře a zlomil mu čumáček, od té doby má takový orlí čumáček :-D ale bylo vše v pořádku, volali jsme na veterinu a ten řekl, že je to dobré, ale musíme mu čumáček chladit třeba máslem, něčím, co je studené, ale ne zmražené. Musím vám říct, že ten den byl klid, jelikož Stanley celý den prospal :-))

Mám s ním opravdu krásné zážitky, třeba nedokáže být venku, ulice ho láká, ale bojí se. Když s ním jdu na náš dvorek, tak je celou dobu u mě a běda, když se hnu, začne ihned brečet. A také když nám třeba něco ukradne z talíře, když se na vteřinku otočíte, teď už to nedělá, ale když byl malý, jejej, ten nám toho ukradl, než jsme ho to naučili. A dodnes mi leze do postele, vím, spousta lidí říká, že zvířata patří ven, ale on venku nikdy nebyl, je jenom doma, nebo u nás na dvorku na houpačce a to ho tam musím ještě odnést a sedět tam s ním.

Každé ráno se s ním probouzím. Když jdu na WC, tak kňučí za dveřma, dokud ho nepustím dovnitř. No prostě je jak malý dítě. A je strašně nenažraný, co by nejradši dělal celý den je to, že by jedl a jedl. Ale vidět to na něm vůbec není, jenom jednou když jsme odjeli na dovolenou a nechala jsem ho u rodičů.

Nelžu vám, když jsme přijeli, zdálo se mi, že měl větší zadek, břicho nic, jenom ty boky a zadek :-D tomu jsme se smáli. U nás je to tak, že Stanley má nejradši mě, přítele nemusí (teda, když jsem doma, když nejsem, tak se s ním mazlí a to jsem se jednou přesvědčila na vlastní oči, když jsem přišla jednou z praxe domu. No, je to prostě naše zlato a už bych nikdy jiné zvíře nechtěla, jenom kočku, protože u psa si lásku vycvičíte, ale u kočky si ji musíte získat.

Autor: Nicatka