Čas malinČas malin Rebarborový koláč - nejoblíbenější receptyRebarborový koláč - nejoblíbenější recepty Houbový guláš - nejoblíbenější receptyHoubový guláš - nejoblíbenější recepty Červená řepa - nejoblíbenější receptyČervená řepa - nejoblíbenější recepty
Chytrá Žena na Facebooku
Kategorie
Přihlášení
Jméno :

Heslo :


  trvale

Dnes je
Středa 23.08. 2017
Dnes má svátek Sandra
Vyhledávání
Doporučujeme
 
 
 
Naše speciály
ZAJÍMAVÉ TIPY
Dělená strava? Zase další dieta? Nebojte se, dělená strava spočívá v tom, že své jídlo dělíte na bílkoviny, sacharidy a neutrální potraviny.

Při vycházce se psy

10. 02. 2011 | Vaše příběhy

Chci Vám vyprávět historku, která se nám stala loni v létě s našimi dvěma pejsky. Protože bydlím na vesnici a nemáme zde moc možností, kde by se psi dali venčit, chodíme každý den stejnou trasou, polní cestou, podél potoka. Z jedné strany cesty je zmíněný potok, z druhé strany pole. Protože tudy chodíme každý den i několikrát za den, tak potkáváme skoro každý den stejné lidi s jejich čtyřnohými miláčky.

Moji pejsci jsou klidné a mazlivé povahy a hned se skamarádili s každým pejskem a i ti agresivnější brzy zkrotli pod neustálým oblizováním a hrami našich vlčáků. Každý den se proběhli, pohráli si s každým, koho jsme zrovna potkali. A abych se dostala k té historce loni v létě. Jako každé léto, moje sestra, která bydlí ve vedlejší vesnici o dva kilometry dál, k nám pravidelně chodila pěšky nebo přijela na kole a s sebou samozřejmě vzala své dva pejsky - labradorku a jorkšírku. Vždy vezmeme všechny čtyři psy a vyrazíme na vycházku, aby se proběhli. Jako vždy jsme šli stejnou cestou a najednou proti nám na polní cestě se objevil traktor. Hned jsme všechny psy přivolaly k sobě a chytly si je, aby nevběhli pod kola. Traktorista ale přímo vedle nás zastavil a začal nám nadávat, že nechce, aby naši psi běhali po jeho poli. Podotýkám, že tou dobou již na poli nic nerostlo, pole bylo zorané a na tomto poli venčí celá vesnice. Navíc naši psi si potřebu nechávají až domů, venku na to nemají čas, takže uklízet po nich nic nemusíme. Než jsme ale traktoristovi stačily něco říct, tak on pokračoval slovy - jestli Vaše psy ještě jednou uvidím běhat po poli, tak je okamžitě odstřelím, to už jsem věděla, že to myslí naprosto vážně, protože to byl myslivec, který zbraň nosil vždy u sebe. Když nám to říkal, tak s ní i na nás mířil.

Do této chvíle jsem neřekla ani slovo a vše mu jen odkývala, ale jakmile začal vyhrožovat s namířenou puškou proti nám, se ve mně něco hnulo a spustila jsem na něho něco v tom smyslu, že by si to mohl jen zkusit a že ho udám atd. A on ječel dál, ani mě neposlouchal, pořád něco křičel. Tak jsem ho nechala vyřvat a až skončil, asi po 10 minutách jsem se ho zeptala, proč pořád na nás míří tou zbraní. A po jeho odpovědi jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Prý před dvěma dny naši psi napadli a pokousali jeho psa - dogu, která je jednou tak větší jak naši vlčáci, navíc je dost agresivní. To už mě naštvalo a žádala jsem rázně vysvětlení, nejdříve mě nevnímal a křičel, tak jsem také zvýšila hlas, aby mě neignoroval. Prý doga šla s jeho manželkou a vyřítili se naši psi, pokousali ji a my se tomu měli ještě smát. Ano, jeho manželku jsme před těmi dvěma dny potkali jako pravidelně každý den, doga si s našimi psy pohrála, my s jeho manželkou pokecali a šli dál. Proto jsem se mu marně snažila vysvětlit, že to asi bude omyl, že si nás nejspíš s někým spletl. Jenže on dál si mlel svou a mířil na nás zbraní. To už se ke mně přidala i sestra a hádaly jsme se s ním obě dvě. Ale pán se nedal a řekl mé sestře, tak když jsou ti vlčáci tak hodní, proč stále tu jorkšírku držíte v náručí? Sestra mu na to pověděla, že ji chytla, jak uviděla ho jet traktorem, a nechtěla ji pouštět, aby ji  také nezastřelil na tom jeho poli. Když ale křičel dál, něco v tom smyslu, že kdyby tu jorkšírku pustila, tak ji naši vlčáci zakousnou, tak sestra, aby od něj měla klid, ji pustila. Samozřejmě naši psi ji přímo milují a hned ji opusinkovali a ona si vyskočila na hřbet jednoho z nich, to dělá, když se chce vozit a nechce se jí běhat. Pán jen nevěřícně koukal. Když už nevěděl, co říct, tak opět spustil, že naši psi pokousali tu jeho dogu. Křičel to tak, že to snad slyšela celá vesnice.

Naštěstí manžel věděl, kde bydlí, tak jsme mu řekli, že se na to jdeme zeptat jeho manželky, která měla být u toho. A že chceme vidět, že jeho pes je opravdu pokousaný, a že zavoláme pro ověření veterináře. To už ale pán nevěděl, co na to říct a že nám psa neukáže, protože si to pamatuje a že by naše psy za to zakousl. Náhle pán tuto hádku rychle ukončil a nasedl do traktoru, mě mezi tím napadl nápad, zkratkou to vzít k jeho domu. Přišli jsme zhruba zarás, když parkoval traktor. Žádali jsme, aby nám ukázal toho svého pokousaného psa.

On ale pořád křičel, ať táhnem od jeho domu, tak jsme alespoň požadovali jeho manželku, která u toho pokousání měla být. Tvrdil nám, že není doma. Ale křičel tak, že se najednou otevřely dveře, vyšla jeho manželka a vynadala mu i před námi, proč ji křikem budí po noční. Já nemeškala a hned ji oslovila a šla za ní. Pán mně ale zastoupil cestu a namířil přímo na mě zbraň. Jeho manželka, když to viděla, hned běžela k nám a křičela na něj, co to dělá. Když už stála mezi námi, tak jsem se jí zeptala, kdy naši psi měli pokousat toho jejich. Koukala na mě, co to povídám za nesmysly a pán najednou ztichl a utekl do domu. Když jsem jeho manželce pověděla, co se stalo, tak nám řekla, že tohle je u jejího manžela normální, že si rád vymýšlí, aby se mohl s někým hádat. Dokonce přivedla tu jejich dogu, pustila ji a my ty naše, aby si pohráli. Jen jsem viděla, jak se hýbe záclona, že její muž to sleduje. Paní nás naštěstí uklidnila, že by na nás určitě nevystřelil a že ani naše psy by nezastřelil, ale i přes její ujištění už máme strach tam chodit. Raději jdeme vesnicí, kde se sice moc neproběhnou, nebo když jdeme na tu zmíněnou polní cestu, tak je máme pro jistotu na vodítku.

Člověk nikdy neví, co takového chlapa napadne. Myslím si, že takoví lidi by neměli být myslivci a neměli by mít u sebe zbraň. Jenže vím z vlastní zkušenosti, že zbrojní průkaz dají opravdu kde komu. Například já, když jsem si ho před asi 15 roky dělala, tak tenkrát po mně nechtěli ani psychotesty a na zkouškách jsem zbraň držela poprvé v životě, zázrakem něco nastřílela, testy udělala nevím jak a zbrojní průkaz mně hned dali, a to jsem o tom nevěděla vůbec nic! Pro upřesnění, tenkrát jsem si ho  dělala kvůli povolání, pracovala jsem jako psovod - hlídání se psem. Ale to už by byl jiný příběh.

 

Jessynka – čtenářka

ChytráŽena.cz


Tento článek také můžete
* Přidat do oblíbených FACEBOOK Přidat na Facebook
Poslat emailem GOOGLE Přidat na Google
TISK Vytisknout Linkuj
Hodnocení
Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
 
Čtěte také



Komentáře
Obrázek uživatelky
profil
moc hezky napsané,bohužel jsou mezi námi takový blbciSmajlík
Obrázek uživatelky
profil
pekné Smajlík
Obrázek uživatelky
profil
Pěkně napsaný příběh.Smajlík
Bohužel,takových blbců žije mezi námi mnoho,také nechápu, jak jim mohou dát zbrojní pas nebo je vzít mezi myslivce.Smajlík
Aktuální soutěže
Komerční prezentace
Náš tip

Dopřejte si krásná česká plastová okna.

NAVŠTIVTE NÁS ...
PŘIDAT MEZI OBLÍBENÉ NÁPOVĚDA VŠEOBECNÉ PODMÍNKY KONTAKT  © Všechna práva vyhrazena   DESIGNED by   RSS 

Publikování nebo šíření obsahu serveru bez písemného souhlasu autora JE ZAKÁZÁNO !
Smajlíci: Copyright © Aiwan. Kolobok smiles