Naši pejsci

Když se narodil brácha, to jsem ještě nebyla na světě. Tak když mu bylo asi tak 9 let, dostal k Vánocům pejska, Lesánka. Byl takový míšenec, něco jako voříšek a měl nažloutlou barvičku. Potom jsem se narodila já a začínala si to uvědomovat tak kolem pěti let, chodili jsme s ním do lesa na houby a na procházky.

A ani jsme nemuseli používat vodítko, protože byl naučený držet se u naší nohy a poslechl na slovo. Každý rok, když rostly houby, tak jsme s ním chodili. Měl les moc rád a vždycky se krásně prošel. Strašně jsme ho všichni měli rádi, jenže brácha už byl dospělý, tak si ho nevšímal, protože  s námi nebydlel.

Pamatuji si, jak vždycky Lesánek utekl za fenkami, které háraly. Jednoho dne však byl nějaký divný, tak jsme mu i s babičkou  stříkaly do tlamičky vodu, aby alespoň nějak pil a dávaly jsme mu do toho i prášky. A ráno, když jsem šla s mamkou  na autobus do školy, tak ležel na zemi a byl mrtvý a z tlamičky mu teklo plno krve.

Takže nám bylo jasný, co se stalo. Jak šel zase courat za fenkami, tak šel k cikánům, kteří bydleli kousek od nás a oni ho tam museli nějak pořádně praštit a měl vnitřní krvácení, ještě že už tam nebydlíme. Byly jsme z toho s mamkou tak přešlé, že jsme žádného pejska už nechtěly, ale bohužel mi ve 14 začal chybět, tak jsem přemlouvala rodiče, aby mi koupili. Tak jsem taťku nakonec přemluvila a koupil mi ve zverimexu Magdu = shi-tzu, a jelikož to bylo ve zverimexu, tak nás to stálo 10 000 Kč, ale tak alespoň že jsme ji osvobodili, byla tam chudák sama a pořád jen kňučela, že chce ven z té malé ohrádky. Když jsme ji přivezli domů, tak mamka z ní moc nadšená nebyla. Nelíbily se jí ty velký kulatý oči.

Ale brzy si zvykla a všichni jsme si Magdu oblíbili. Je to skvělá fenka. Ale trochu umíněná, vůbec nechce poslouchat a nějak se bojí každé hlučné rány nebo třeba talíře, pekáče apod. Asi něco za sebou hnusného má. Ale jinak si hodně zvykla na mamku a pokaždé, když někam jde, tak jde i za ní. Ale taky je dobré, že se naučila být doma sama.

Prostě je to skvělý pejsek, ale na Lesánka myslíme dodnes, je to už asi 6-8 let, co tu není s námi. Nikdy na něho nepřestaneme myslet.