Můj krátký pobyt zde - Aime Jenebi

Byla jsem německý ovčák v barvě černá se znaky. Od malinka jsem ráda kousala (ze začátku do všeho), stopovala (kdo by nehledal buřty že) a moc ráda jsem se od paničky učila nové věci na poslušnosti (za míček bych udělala cokoli). Byla jsem velmi temperamentní a narozená ve znamení Berana, tudíž velice krásná kombinace. S paničkou jsme dělali sportovní kynologii, agility a trochu cviků z Dog Dancingu.

Když mi bylo asi půl roku, začalo mi být hrozně špatně, zvracela jsem a druhou stranou to šlo taky ze mě jako voda. Nemohla jsem nic jíst, krom piškotů nebo rýže a čaje. Paničky babička mě vzala k veterináři. Tam mi udělali nějaké krevní testy a řekli, že mám nemocnou slinivku břišní. Panička s babičkou se zhrozily. Jak, že se o mě mají starat, jak mě krmit? Ale paní doktorka je "uklidnila". A tak jsem ke krmení dostávala docela dobré granule, ve kterých již byly léky na tu slinivku.

A díky tomu jsme mohly normálně cvičit. Skoro každý víkend jsme byly někde na závodech a obě nás to moc a moc bavilo. Nevyhrávaly jsme sice první místa, ale byla sranda a poznávaly jsme krásy ČR a Středočeského kraje. Pokaždé, když jsme přijely na závody a mně přišlo, že je tam dost velké a tleskající publikum, začala jsem se předvádět a vydávala jsem ze sebe to nejlepší, co mě panička učila. Pro paničku bych se přetrhla.
V létě jsme s paničkou jezdily na LTV, kde jsme poznaly spoustu nových a i známých kynologů z celé ČR. Díky tomu jsme se s paničkou učily podle mne od těch nejlepších: Martina Pejši a Míry Valentina. Každý rok jsme se naučily spoustu nových věcí.

13.8.05 jsme spolu úspěšně složily 1. zkoušku ZM. O rok později jsme 10.8.06 složily ZVV1 se stopou za 92b. V roce 2007 v srpnu jsme se pokusily složit IPO1, ale neprošly jsme stopou ( neuměla jsem  pracovat s větrem a tak jsem se zamotala). Na podzim se panička rozhodla, že se mnou zkusí IPO V, šly jsme to tedy zkusit do Kyjí (Praha 9). Ale co čert nechtěl, začínaly jsme obranou, no a já nepouštěla zrovna na výbornou, takže zase nic. Další pokus si panička naplánovala na 8.3.08 na Dobříši. Tak jsme měly alespoň dost času to natrénovat. Ještě před zkouškami mě vzala na závody do Pyšel podle ZVV1 (beze stop) aby ozkoušela, jestli budu pouštět, no a já pustila, sic váhavě, ale pustila. IPO V 8.3.08 jsme spolu dokázaly udělat na 90-83-83b. Obranu já měla vždy horší (tedy na zkouškách), nebyla jsem razantní. Zato v nácviku - no znáte to, plný zákusy, bomba, pouštěčky - prostě klasika.

Málem bych zapomněla. Takhle jsme jednou vyrazily na TART závody v Letech 28.10.06, jen tak ze srandy. Šly jsme do ZMT. A nejen že jsme si odvezly 1. místo, ale zapsali nám i zkoušku. Měly jsme 49-44-38 (kvůli té razanci).
Byla to sranda, já sporťák na Tartu.

Nikdy před tím jsme to nezkoušely. Mou stopu nechápali, ostatní psi hlavně revírovali, a já naučená na spodní vedení (které je u nich zakázané), hlavu dole a šla jsem. Paničce sic utekla stopovačka, ale mě to nerozhodilo. Bylo to bezva a všichni nás chválili za krásnou stopu.

Po krásně prožitých 4 letech mi najednou začalo být zase špatně. Nechtěla jsem jíst, maximálně jsem do sebe dostala piškot. Panička se bála, co se mnou zase je. Prohmatala mi bříško a našla jakousi obrovskou bouli vevnitř v břiše. Okamžitě vyrazila k veterináři, ale k jinému, než jezdila normálně. Paní doktorka neměla rentgen a tak udělala jen sono. Tam viděla, že by to mohla být jen zácpa, tak jsem dostala klystýr. Paničce řekla, že když se do druhého dne pořádně nevyvenčím, ať jedu na svou kliniku. Panička se mnou byla ráno asi hodinu a půl venku. Házela mi klacíky a já jí je nosila, čekala, až se konečně vyvenčím. Bohužel jsem se ale nevyvenčila a tak se panička sebrala a jela se mnou k té paní veterinářce, co mě ošetřovala jako malou.

Dorazily jsme na veterinu a chvilku jsme čekaly. Když jsme přišly do ordinace, panička paní doktorce vše řekla. Paní doktorka začala s vyšetřením. Prohmatala si mě, ale já jsem zatáhla břicho, protože mě bolelo. Udělala mi tedy rentgen. Na tom to vypadalo, jako kdybych spolkla celou hračku. A tak mi zavedli kanylu, že si mě tam nechají a tu věc mi ze žaludku vyndají. Panička mě předala jakémusi asistentovi, který mne odvedl do takové ošklivé chladné místnosti. Panička mezitím jela se vzorky mé krve do nemocnice na rozbor a pak domů čekat na telefon, že pro mě může přijet.

Po dvou hodinách telefon - "babička" - svitl plamínek v paniččiných očích. Babičce volala paní doktorka, že se vyskytl problém. Paní doktorka řekla babičce, ať se moje panička rozhodne, protože mi našli v břiše místo hračky rakovinu. Řekla, že mám metastázy ve všech orgánech, tak jestli mě mají nechat spát už napořád, nebo jestli mě mají ještě probudit. Panička se pustila do pláče a s velkou bolestí v srdíčku řekla, že mě nebude trápit a nechala mě spát. Když přijely panička s babi na veterinu, povídala paní veterinářka, že moje slinivka byla jediná zcela zdravá.

Později se panička dozvěděla, že když jsem byla malá, dělali mi obyčejné krevní testy, z kterých se rakovina nepozná. A přemýšlela, zda to bylo lepší, že o tom nevěděla a vlastně jsme si spolu užívaly života. Než kdybych musela už od mala chodit na chemoterapie.

Autor:jikota