Ztraceni

Jednou k nám přijela návštěva a šli rovnou k nám za branku a omylem ji nechali pootevřenou a naši jezevčíci byli venku. Už je to alespoň deset let a my jsme měli fenku a pejska a jejich štěňátko a ti vzali roha. My jsme to zjistili až po hodině.

A to byl rachot, okamžitě jsme vzali celá rodina nohy na ramena a utíkali je hledat, každy někam jinam. Po čtyřech hodinách usilovného hledání jsme byli úplně hotoví, brečeli jsme, že je někde přejede auto, nebo nějací myslivci do nich budou střílet. Já to ale nevzdala, za chvíli jsem se vrátila s naší fenkou a jejím pejskem domů.

Ale kde může být štěňátko, ani neví cestu zpět, jak je malé. Vzala jsem na vodítko fenku a říkala jméno štěňátka, ona mě zavedla na 1 Km vzdálené pole, kde rostla vysoká kukuřice. Volala jsem, jak jen to šlo, ale stále nic.

Potom jsme byla potichu a naslouchala jestli něco neuslyším. A v dáli jsem slyšela, jak nějaký pejsek kňučí. A bylo to naše štěňátko, byla jsem tak šťastná, že si to ani nedovedete představit. Bylo tak vysílené. Vzala jsem ho do náruče a odnesla domů. Tam ho zabalila do teplé deky, dala mu napít a najíst. Usnulo mi v náručí, bylo to tak nádherné a všichni jsme byli štastni.

Autor: Kleris

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10