Náš Fanda a Kulíšek

     Malého Fandu přinesl jednou můj syn Martin ze školy od paní uklízečky - ve své první třídě.  Bylo to morčátko, hodně huňaté. Kožíšek mělo tmavě hnědý s rezavými flíčky. Vykukukovala mu jenom malá černá šibalská očička. Bydlel se samcem v králíkárně. Ten, když jsme jednou Fandu odvezli, tak dokonce přestal steskem žrát. Takové to bylo pouto. Když Fanda chcípl /věkem/, oplakaly to nejenom děti ale i já. Vypadal stále jak živý, i očička měl stále otevřená. Opravdu byl krásný.

     Brzy na to má dcera Erika s neobyčejnou radostí přinesla domů jako výhru z dětského školního karnevalu - co jiného než morčátko. Pojmenovala ho Kulíšek, ale toho už nedala do králíkárny, ale nastěhovala ho k nám domů na chodbu. Ale Kuldu špatně odhadla, ani její nejlepší kamarádka, která má několik morčat nepoznala, že je to vlastně samička. Máme tedy samičku se jménem samečka. Kulda se má jak batole, denně péči, vybranou stravu přesně předem nastudovanou - dokonce mu sepsala jídelníček. A Kulda ten jen píská, když už ji cítí že jde ze školy domů.  Když jsem někam jako rodina odjeli, nebo ona sama, byli jsme poučeni co a jak máme dělat, co může a co je zakázané. Okřikovala nás, když jsme něco udělali špatně. Na jedno morče má několik knížek pečlivě prostudovaných.  Když nějakou novou, kterou ještě neměla objevila, musela jí mít, zaplatila si ji i ze svého. Vesměs byly stejného obsahu, ale co kdyby tam byla nějaká rada navíc! Máme doma ještě i tašku na přenášení, postroj a vodítko. Z každého výlelu vždy něco přiveze i Kulíškovi - třeba tyčinku ze Zverimexu. Teď se jen obávám okamžiku, jak dcera ponese jeho smrt. Dožívají se totiž věku 5-10 let...

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10