Náš černoušek

Ne, ne, neadoptovali jsme černošské dítě, jak by asi nadpis napovídal. Tak daleko jsme se s manželem nedostali, bohatě nám stačí ty naše.
Jedná se o našeho kocourka, našeho černouška pojmenovaného po velmi známém černouškovi z Večerníčku. Jmenuje se totiž stejně - Mikeš.  

Mikeška jsme si přivezli coby malé koťátko domů a ono začalo běhat po celém domečku, zahradě a všude zanechávalo svoje stopy. Ať už to byl rozdrápaný koberec, nebo počůraný roh, křeslo, nebo najité hovínka, takže po narození našeho synka, musel na zahradu.

Mikešovi byly asi dva měsíce a byl spokojený, Lítal po celé zahradě, pil mlíčko, jedl nesnědený Nutrilon po synovi - když teda zbylo a vesele tloustnul a rostl.

Nějak před Vánocemi, asi listopad to byl, jsem marně na kocourka volala, marně lákala na masíčko, marně prolezla střechu - jeho oblíbené místečko, kocourek prostě nikde.

Odpoledne jsem šla s dětmi na procházku, byl studený ale jinak příjemný listopadový den a já to zkusila znovu. Znovu jsem volala jeho jméno doufajíc, že tentokrát se objeví. Prošla jsem celou zahrádku a … nic. Procházkou jsme došli až k frekventované silnici a já s obavou hledala maličké černé tělíčko. Naštěstí nenašla. Ale Mikeš k nalezení nebyl.

Další den opět to samé, volání, hledání …..ale tentokrát se ozval. Ozvalo se slabé mňoukání, takové bolavé, nešťastné a z pod pece na uďák se vykotilo cosi černého. Mikeš. Znovu to bolavé mňoukání. Ale takové jakési celkové smutné a kocourek vypadal nějak  nemocně. Že by ho někdo otrávil? Nebo že by snědl otrávenou myš? Dala jsem děti domů a volala manželovi. Ten přijel až večer. Nemohla jsem Mikeška vzít domů dřív, tímto se mu omlouvám, alespoň jsem ho dala do garáže. Vím, že by dcerka plakala, že má nemocnou kočičku. Všimla jsem si totiž, že mu vytéká hnis z nožičky. S manželem jsme mu to vydesinfikovali a vzhledem k tomu, že nemáme zkušenosti s veterinou, potažmo k tomu že neznáme veterináře, který by byl ochotný dojet v 10 hodin večer ke kočce, nechali jsme to na ráno.

Ráno, vzal manžel Mikeška do tašky a jel k veterinářovi, kterého si našel na internetu. Diagnóza byla, zlomené obě zadní nožičky, asi z velkého nárazu a jedna otevřená zlomenina. Naštěstí ať už to vypadalo jakkoliv hrozivě, páteř byla nedotčena. Mikeš dostal 2 injekce a antibiotické tablety, které užíval týden, pěkně v teplíčku domova s námi prožil Vánoce. Teda pokaždé z řádnou desinfekci tělíčka  a odčervení.

Mikešovi je už rok, no rok a něco, čile se má k světu. K cestě nechodí - to si asi moc dobře pamatuje, loví myši, skáče ze stromu na strom. Nikdo by na něm nepoznal, že měl zlomené nožičky. Bohužel jedna mu srostla trochu křivě, takže při běhání jí dává do strany, ale myslím, že jinak je to fešák. Jednoho krásného jarního sobotního večera, kdy k němu k domácím dveřím došla kočičí frajerka, vyhupsnul na parapet a otevřeným okýnkem ven a od té doby jsme jej už neviděli. Doufám, že ať už je kdekoliv, že se má dobře.


Autor: Diesonne

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10