Je mi po Tobě smutno...

Velikonoce, krásné svátky, na které se snad každý těší.
Jen moje kamarádka ne. Každý rok se jich dopředu bála, vždy se jí stalo něco nepříjemného, jednou dokonce tragédie.

Ani já nemám tyto svátky moc ráda, ač jsou krásné. Dvakrát jsem měla takový pech, že jsem na to dodnes nezapomněla.

Potřetí a to je dnes, je to nejhorší. Před dvěmi hodinami mi umřela želva - Julián, kterou tu mám na fotkách a bez které si mne mnozí lidé neuměli ani představit. Moje třetí dítě. Byl hrozné číslo, spal se mnou v posteli, byl hravý, máme plno skvostných fotek.

Přezimoval dobře, jen sluníčko ho letos nějak nechtělo probudit...spal a spal.
Vynášela jsem ho ven, málo jedl, byl pořád nějaký neprobuzený.
A před chvílí jsem příšla, hledajíc koucoura a říkám mu "no Ty se mi aspoň neztratíš"!

Jeho temperament, který znal celý panelák, poslední dobou nějak byl fuč.

No, počítám, že mu bylo asi 40 let, já ho dostala tak to přesně to nevím, měla jsem ho skoro dvacet let.
Nemohu tomu uvěřit, bude mi chybět, nezpomenu na něj, ale hlavně že netrpěl.
Jen mi nějak během půl roku umřela tři zvířata a to je i na mne dost velká rána.

A tak jsem ráda, že vyznávám východní filozofii, nevěřím že život konči smrtí, mám čisté svědomí, že jsem zvířátka ani nezanedbávala, ani jim neubližovala, ani já ani celá rodina.

U nás byla zvířata vždy členy rodiny.

Tak milý Juliánku, je Ti už určitě dobře a na nás vzpomínáš snad v dobrém. Bude nám smutno. Ale potěšíme se fotkami a vzpomínkami na kousky, které jsi vyváděl. Pokousal návštěvě palec, dětem s velikou radostí bořil stavby z lega, honil nás po dvorku a Tvé další kousky, o kterých jsem nevěděla, že želvy dokáží.


Měj se krásně v želvím ráji.

Autor: Roxana