Za svým snem

Ahoj, vítám Vás u mého prvního článku.

Vždycky jsem moc ráda jezdila v koňském sedle, ale nikdy jsem neměla svou trvalou stáj, do které bych mohla pravidelně chodit. Ale poštěstilo se mi a já mohla v pohodě jezdit každý den na svém oblíbeném valáškovi a občas se projet na té nejkrásnější kobylce, kterou jsem kdy viděla...

Čas letěl a já jezdila, jezdila a jezdila čímž jsem se také zdokonalovala, jak v ježdění, tak i na eleganci a koni...

Jezdila jsem, ale také padala - což k jezdectví patří. Jezdila jsem i do terénu a moc se mi líbilo cválat přes louku. Jednoho dne mi trenérka řekla, že bych si mohla udělat zzvj (základní zkouška výcviku jezdce) - (nebo také) jezdecké licence - byla jsem moc šťastná, že jsem dosáhla až tak...

Ovšem jedním z úkolů na zzvj je také parkur. Musela jsem se složitě naučit stehenní sed, abych mohla začít aspoň s kavaletama - kavalety my šly i bez steheňáku, ale já ho potřebovala umět, abych mohla jít dál...

Nakonec jsem tedy dospěla k malému křížku, ale jednoho překrásného dne, když jsem se dívala na koně v ohradě, jsem si uvědomila, že mám radši koně než samotné ježdění - byl to osudový zlom ...
Od té doby jsem si žádné licence dělat nechtěla a byla jsem naprosto proti tomu. Přestala jsem jezdit v sedle a řekla jsem si, že budu spíš pracovat ze země (přirozená komunikace). Přirozené komunikaci se už věnuji s tímto valáškem dost dlouho a už jezdim i na hřbetě (samozřejmě bez sedla). Koník mi už víc důvěřuje a tak s ním můžu jezdit bez sedla a kdekoliv - jezdecké licence si dělat nebudu - už to zavodění nemám ráda ...

Miluji koně a né závody. Přemýšlím o tom, že si našetřím na vlastního koníka, ale to je zatím v daleké budoucnosti...

Koníci jsou můj život a k tomu přece jezdit nepotřebuju. Přeji i Vám hodně krásných chvilek strávených s těmito krásnými zvířaty.

Autor: Lajka585