Vždy jsem si jako dítě přála plno zvířátek – papouška, opici, křečka… atd. Měli jsme rybičky, andulky, morčata, korelu, později i pejska – pudlíčka Denouška. Ale to o mnoho let později, než se stal tento příběh. Tedy: v červnu mi mé kamarádky k 11. narozeninám koupily malinkého křečka. Tenkrát se na něj složily a mně udělaly velkou radost. Maminka mi na něj našla akvárko, sehnali jsme piliny na dno.

Křečíka jsem si ihned zamilovala, byl jak já – zvědavý a zlobivý. Už jako malý v noci nechtěl spinkat a cestoval po bytě. A tak jsme na akvárko dávali mřížku, kterou mi tatínek udělal. Jenže Čiko byl velmi atleticky nadaný a i mříž pro něj nebyla překážka. Mnohokrát mne maminka budila, že Čiko není ve svém „bytečku“. Hledali jsme ho a často nalezli jen v dětském pokoji, někdy i u mne na polštáři. A proto jsme vymysleli fintu, na noc jsme dávali Čikovi salát. Po něm měl plné bříško a nemohl vylézt po akvárku nahoru. Bohužel jsem občas zapomněla. A i tenkrát.

Byl první prázdninový den, Čika jsem měla už měsíc. Těšila jsem se na to, jak si ho konečně užiju. Ráno mne probudilo sluníčko. Kouknu rychle k akvárku – Čiko nikde. Začala jsem ho hledat po pokoji. Lákala jsem ho na vše možné, Čiko nikde, ani v kuchyni, v obýváku, v ložnici u rodičů. Ale tak daleko nikdy nešel - nebo to nestačil. Najednou někdo zvoní. Tatínek!? V dlaních měl ČIKA! „Našel jsem ho dole na chodníku – musel cestovat celou noc až do ložnice na balkón.“ Ze sedmého patra!

Dostal se až na balkón, protože bylo léto a my všude větrali. „Umírá, ještě mu tluče srdíčko!!“ Položili jsme ho do akvária a přikryli jeho dekou. Plakala jsem – ještě asi hodinu mu tlouklo srdíčko, než umřel. Byl neskutečně silný a statečný. Chudáček.  Byly to nejsmutnější prázdniny. Pohřbila jsem ho na trávě za panelákem. Dodnes na něj vzpomínám, měla jsem ho moc ráda. Byl krásný, maličký a moc zvědavý.