Tento příběh snad nebude cizí každému, kdo chová nějakého drobného hlodavce.  Asi tak před rokem mi umřela andulka. Řekla jsem si, že je na čase pořídit si nového domácího mazlíčka. V prodejně drobného zvířectva jsem se na první pohled zamilovala do drobného hlodavce, křečíka džungarského. Nakoupila jsem potřebné vybavení do klece, která mi zůstala po andulkách, což se mi stalo osudným.

Celá rodina jím byla okouzlena až do druhého dne, kdy křečík z klece zmizel. Když jsem to zjistila, popadla mě panika, která se střídala s hrůzou co by se tomu drobkovi mohlo v bytě stát a nebo co by naopak on mohl v bytě vyvést. Na nic jsem nečekala a začala jsem ho s baterkou v ruce hledat. Prohledala jsem celou kuchyň, koupelnu, záchod i obyvák. Nic. Po křečíkovi nebylo ani vidu ani slechu.

Vrátila jsem se opět do kuchyně a začala jsem horečnatě přemýšlet, kde by malý uprchlík mohl být. Z ničeho nic jsem zaslechla šramocení, které šlo od sporáku. Podle zvuků to vypadalo jako by se v něm proháněl sám čert. Nakoukla jsem dovnitř, ale nebyl tam. Najednou šramot utichl. Posvítila jsem si baterkou za sporák a ejhle - zpoza sporáku na mě vykukoval křečík. Snažila jsem se k němu přiblížit z jiného úhlu, ale on opět zmizel.

Rezignovala jsem a šla probudit otce s tím, že nám křečík běhá po bytě. Když jsme došli do kuchyně, zaslechli jsme opět povědomý šramot od sporáku. Našeho miláčka jsme společně objevili ve spodní části sporáku mezi plechy. Vesele tam běhal a snad ho to i bavilo, když jsme ho společnými silami odchytili, prskal na všechny strany, že jsme mu překazili tak báječný výlet. Od toho dne mu nikdo neřekne jinak než Lumpík.

No a klec, ta  mu zůstala. Jen jsme ji trochu upravili, aby nemohl znovu utéct.