Láska ke koním

Od malička jsem milovala koně. Jejich vznešenost a krásu, jejich hluboké upřímné oči. Otočila jsem se za každým koňským ocasem. Nekreslila jsem nic jiného než koně. Mým snem se stalo pořízení vlastního koně. Ve svých snech jsem si představovala, jak cválám s větrem o závod, jak jsme s koněm jedno tělo, jedna duše.

Ve dvanácti letech se mi díky známosti s majitelem jezdeckého klubu poštěstilo stát se členem onoho jezdeckého klubu. Bylo to štěstí; o členství v tomto klubu se každoročně snažily zástupy dětí. Od toho dne jsem si začala (alespoň částečně) plnit svůj dětský sen. Do klubu jsem docházela zpočátku dvakrát týdně. Učila jsem se, jak o koně pečovat, jak je krmit, čistit, jak je strojit a také jak na nich jezdit. Nesmírně mě to bavilo. Těžká práce kolem nich byla odměněna chvílemi strávenými v sedle.

Naše rodina nikdy nebyla finančně tak zabezpečená, abychom si mohli dovolit pořídit vlastního koně. Ač pořizovací cena nebyla nikdy problém, každoměsíční platby na zajištění dostatečného komfortu koně byly moc vysoké. S postupným zlepšováním sedu a zkvalitňováním svých znalostí jsem do stáje docházela častěji a častěji, až jsem byla ve stáji pečená, vařená. Dostala jsem do péče valáška anglického plnokrevníka. Byl to pan kůň. Byl naprosto spolehlivý. Učil mě nové věci - jak skákat, jak jezdit lépe, šetrněji.

Po šesti letech spolu strávených v sedle i mimo něj jsem otěhotněla a ke koním chodila kvůli strachu o ještě nenarozené dítě stále méně často. Po porodu má cesta směřovala zpět za ním. Než jsem se stačila plnohodnotně vrátit do sedla, šel můj pan učitel, milý valášek, do důchodu.

Od té doby jsem jezdila sporadicky. Neměla jsem moc příležitostí. Moc mi chvíle strávené v sedle chyběly, ale peníze na pronájem koně na ježdění nezbývaly. Po dvou letech psychického strádání jsem si konečně splnila svůj dětský sen a pořídila si prvního vlastního koně. Sice ne pro sebe, ale pro svou dvouletou dceru (teď jsou jí již tři roky). Je to velšský pony bílé princeznovské barvy s dlouhatánskou hřívou a ocasem. Malá se na něm vozí, učí se jezdit. Jsem na ni neskutečně pyšná vždy, když udělá malinkatý krůček správnou cestou. Ona si to užívá, miluje každou chvíli strávenou na něm.

Tak dlouho jsem se těšila pohledem na jiskřičky v jejich očích, když toho svého poníka vidí, až jsem neodolala a pořídila koníka také sobě. Můj dětský sen se zdvojnásobil. Mám krásnou zdravou dceru, poníka pro její potěchu, koníka pro potěchu svou. Teď už nám chybí snad jen přítel a tatínek v jedné osobě.