V říjnu roku 2007 jsme začali s přítelem společně bydlet. Někdy jsme se doma ale míjeli, tak aby nám nebylo smutno, rozhodli jsme se, že si pořídíme křečka. V prosinci 2007 jsme šli do zverimexu a hned nám padl do oka zlatý křeček, byl úplně malinkatý, ale o to živější. Na křečka doma čekala připravená klec s domečkem vyrobeným z kokosu. Hned se zabydlel a vypadal spokojeně.
Trvalo pár týdnů, než jsme si křečka ochočili, dost se bál. Nechávali jsme ho proběhnout po pokoji, ale museli jsme zamaskovat všechny skulinky, každou chtěl prozkoumat. Později jsme křečkovi pořídili speciální kouli pro křečky, ve které běhá a koule se valí po zemi, vypadalo to dost srandovně a křečkovi se to moc líbilo.
Konečně přišlo jaro a my jsme mohli křečka vzít ven, proběhnout se do trávy, museli jsme ale dávat bedlivý pozor, aby neutekl. V trávě se mu taky moc líbilo a byl spokojený. Kažý den jsme mu nosili čerstvou pampelišku a jetel, to vždycky hned vylezl z domečku a všechno si dovnitř natahal.
Pak přišla zima, kokos jsme vyměnili za dřevěnou chaloupku, kterou jsme vystlali toaletním papírem, aby křečkovi nebyla zima. Křeček s námi oslavil první narozeniny, ale bohužel v lednu 2009 zemřel. Bylo smutné, když jsem přišla domů z práce a jako obvykle jsem se chtěla s křečíkem pomazlit, ale on byl malátný, motal se, nechtěl napít, najíst, nic. Tak jsem ho vzala do dlaní a hladila ho, tekly mi slzy a chovala jsem ho, dokud neumřel.
Křeček byl členem naší rodiny, a proto se nám po něm ještě dnes moc stýská :-(.