Netrvalo to dlouho a naši povolili.
Už ani nevím, kde přesně to bylo, ale v jednom pražském zverimexu měli krásného mladého modrého anduláka. Přesně takového, jakého si brácha vysnil. Byl plný energie. A tak jsme si ho vezli domů. Dostal jméno Ferda a stal se naším miláčkem. Během asi týdne se nechal ochočit a mile mi seděl na rameni, nechal se drbat na hlavě...

Bohužel, Ferda zdivočel a už mi nikdy nesedl na rameno. Nela byla uklovaná potvora, a i přes mé veškeré snahy se ochočit nenechala. Mláďátka jsme taky nikdy neměli, protože když se náhodou objevilo v kleci vajíčko, Nela seděla na bidýlku a nechápavě na něj zírala.
Teď jsou to asi 4 roky. Nelče se na zadečku udělala podivná boule, ochrnula jí nožička, takže se nedokázala ani udržet ve stoje a padala na dno klece. Šla jsem s ní veterináři. Mysleli jsme si, že má nádor a chtěli jsme jí ukončit trápení. Byl to hrozný pohled, jak se snaží udržet rovnováhu.

Mysleli jsme si, že Ferda pro ni bude truchlit. Ale ten byl úplně v pohodě. Po týdnu, kdy ji hledal, nabral nové síly. Teď je mu asi 14 let. Ferdík celé dny propíská, dělá binec a těší se pěknému zdraví. Naši jsou z něj na mrtvici, táta ho zkoušel znovu ochočit, ale nepovedlo se. Se mnou si hraje do té doby, když na něj jen mluvím. Jakmile strčím ruku do klece, už klove.
Nelituji pořízení andulek, ale vím, že už bych to nikdy neudělala. A když už, tak jenom jednu, abych měla ochočeného mazlíčka a ne dva uklovaný vzteklouny.
Taradorizp - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz