Co králík, to osobnost!

Prvního králíka přinesla máma, když mi byly asi 4 roky. Přišla z nákupu, nesla velkou krabici a tajemně se usmívala. V ní byl malý černobílý beránek. Roztomilá, podle veterináře, holčička. Dali jsme jí jméno Klárka a kochali se, jak krásně roste. Kromě toho, že vyrostla ona, jí mezi nožkami vyrostlo něco, co se k samičce moc nehodí a my museli vymyslet nové jméno. Takže z Klárky se stal Jonášek. 

Jonášek byl poměrně velký a klidný. Až bych řekla líný. Občas se proběhl, ale nejspokojenější byl, když ležel vedle skříně a odpočíval. Bohužel, zřejmě dostal mrtvici a museli jsme ho nechat uspat... Tenkrát jsem byla zrovna nemocná... Doteď vidím, jak jsem se s ním loučila...

Bez králíka jsme pak žili hodně dlouho. Když jsem byla v šesté třídě, jeli jsme s našima nakupovat do Hornbachu. Měli tam naprosto překrásného králíčka. Byl bílý s šedo-hnědými flíčky. A byl moc malinkej! Začala jsem chodit za našima jako ocásek a neustále ukazovala prstem na akvárko s králíky. Matka po chvíli se přidala na moji stranu, takže táta neměl šanci. Domů jsme skutečně jeli s klecí a novým přírůstkem. Králík dostal jméno Kryštůfek a byl opravdu hodně maličký. Stal se mým výborným kamarádem. Chodili jsme spolu na procházky ven. Na vodítku uměl chodit v pohodě, a dokonce i bez vodítka za mnou šel jako pejsek.

Jednou jsem ráno spala a najednou jsem ucítila nějaké šimrání na nohách. Kryštof si otevřel klec a skočil mi do postele. Zavrtal se mi k nohám a takhle jsme spali. Byli jsme správná dvojka! Třeba když u nás byla kamarádka, četla si moje pokusy o literaturu a prohlásila: "To je pěkná blbost!" A Kryštof neváhal a zastal se mě tím, že ji kousl do zad. 

Další léto jsme jeli na chatu, kde Kryštof chytil klíště. Od té doby divně pčíkal. Navrhovala jsem doma, že by se možná s ním mělo jít na veterinu, jestli něco nechytl, ale byla jsem odmítnutá. Doteď si vyčítám, že jsem tam nešla... O půl roku později jsem ho musela nechat utratit. Nevím, jestli to bylo způsobené klíštětem, nebo ne, ale vím, že mi šíleně chybí, i když je to už taková doba. 

Po Kryštofově smrti jsem dlouho bojovala za nové králíčky. Chtěla jsem dva. A začít je chovat. Dokonce jsem si i takové krásné vyhlídla. Naši byli tentokrát neoblomní a já se s Winky i Jimbem musela rozloučit. 

Když jsem se dostala na střední školu, užívala jsem si poslední školní měsíc na základce. Byla jsem s kamarádkou venku a jen tak mimochodem jí vyprávěla o tom, jak bych chtěla králíka... Že mi Kryštof furt chybí. Byl pátek 13. Přišla jsem domů a naši pro mě měli slíbenou odměnu za přijetí. Prý si pro ni mám dojít do ložnice. 

V ložnici to vonělo čerstvými pilinami a v kleci se krčil maličký šedivý králíček. Byla to samička (která na rozdíl od Klárky samičkou zůstala) a dostala jméno Emilka. Emilka žije doteď. Je čilá, divoká a svá. Ráda zlobí, když se jí nasype jídlo do misky, vysype si ho do počůraných pilin - až potom jí teprve chutná. Sní, na rozdíl od Kryštofa, úplně všechno, co se jí do klece dá... Takže už to odnesla moje bunda, šňůra od notebooku, ale i dvě plastové misky. Je tlustá, chrochtá a když jí někdo cizí strčí ruku do klece, je hrozně agresivní. Je šíleně zvědavá. 

Každý z mých králíčků byl jiný... Byly to zkrátka osobnosti!