Chlupatí mazlíčci

Jako malá jsem se s rodiči přestěhovala z paneláku do rodinného domu. Většinou každá rodinka mívá u domku nějaká zvířátka a my jsme nebyli vyjímkou. Postupně se nám to hemžilo - pejsek, kočička, slepice...ty máme doposud, ale mívali jsme také jednu dobu husy. To jsme nerady chodili se sestrou na kopřivy na sušení. Taky jsme jednu dobu měli králíky. Nejkrásnější byli ti malí chlupatí, vlastně jak se narodí tak nejsou, ale postupně začnou vidět a narostou jim chlupy a jsou tak krásně heboučcí.

A aby toho nebylo málo, tak jsme jednu dobu měli i morče. Nejdříve bývalo v pokoji sestry, ale časem se zjistilo, že má alergii na roztoče a prach, tak jsme ho museli přestěhovat. Ale nebylo mu smutno, Křemílek bydlel s králíkem ve vedlejším kotci. Akorát všechno hezké jednou končí, a tak, když jednou uhodil králičí mor, přestali jsme je chovat. I doma jsme měli nějakou tu zvěřinu - džungarského křečíka, časem vodní želvičky Verču a Zeldu.

Ale s čím jsme si teda nejvíce užili, to byly kočičky. Ze začátku jsme vždycky kočičky mívali doma než povyrostly. Přes noc jsme je dávali do předsíně a přes den s námi byli v kuchyni. Byla s nima sranda, ze začátku jak se batolili, neuměli pořádně chodit a padali na zem. Hráli jsme si s nimi s různými hračkami - provázek s papírkem, balónky...a až povyrostly, tak jsme je dali ven, aby se ukázaly jaké jsou dobré ve své práci...chytání myší...od té doby jsme neměli problém s těmito hlodavci. Akorát jsme nikdy neměli moc štěstí...většinou jsme je měli tak rok a pak buď onemocněly nebo se ztratily.

Jednu dobu jsme dokonce neměli žádnou kočku a jednoho dne přišla sousedka a donesla nám kocoura, prý jestli není náš a jestli si ho teda nevezmeme. Tak jsme si ho vzali. Po nějakém čase si dovedl přítelkyni. Pokoušeli jsme se ji odehnat, ale zůstávala tam. Byla černobílá a měla černou pihu na tlamičce. Protože se ráda tulila, tak dostala jméno Tulina. A tak jsme měli kocoura Matese a kočku Tulinu.

Jednoho chladného zimního dne nás maminka zavolala, ať se příjdeme podívat dolů do sklepa. A jaké bylo naše překvapení, když na židličce se tam choulila 2 malá koťatka. Maminka ji nechala totiž otevřené dveře do sušárny, aby se tam ohřála Tulina a ona za odměnu donesla dvě koťátka. A tak se naše rodinka rozrostla. Dali jsme jim jména Čert a Bobeš, ale nakonec z nich byly Čertice a Bobeška. Jednoho dne umřel stářím Mates a časem se stala nehoda, soused nám přejel Tulinu...a tak nám zbyly sestřičky.

Bobeška, ta byla takové zlatíčko, hodná, ráda se nechávala hladit, byla taková miloučká po mamince...zato Čertice byla po otci, protivná, nenažraná, pořád mňaučela a nechtěla se nechat hladit...nakonec ale ty protivnější zvířátka vždycky déle vydrží...Bobeška nás opustila na onen svět jedné zimy. A tak jsme si vždycky pak nechávali koťátko po Čertici, ale ani tady nás smůla neopustila, nyní už máme jejího třetího potomka (ti minulí bohužel také onemocněli a nepřežili to).

Momentálně máme Berušku...je to takový lumpík...více k nám přilnula, jelikož jako kotěti ji umřela maminka a ta si nás teda pěkně ochočila. Nikdy jsme žádné kočce nedovolili jít domů z venku, ale té někdy jo. Nikdy jsme kočku nepouštěli do sklepa, ale tady tu jo. Má v sobě sice některé ty geny po mamince, ale i něco dobrého. Nedávno byla na kastraci a poté se trochu změnila a více se k nám lísá. Dokonce nad naše očekávání třeba nám skočí na klín a lehne si a usne.Doufám tedy, že tato kočička tu s námi pobude delší dobu a nebude nás moc zlobit.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10