Černý kůň v poli

Autem jezdím ráda, ale málo. Zato bezpečně. Moje oblíbená rychlost je kolem padesátky. A to i mimo obec po okreskách. Říkám si, že mi nic neuteče. Jsem na mateřské a většinou vezu i své děti. Takže radši přijedu pozdě a v pořádku, než vůbec…

Jednoho nedělního zářijového podvečera jsem se s dětmi vracela od rodičů, zpátky domů za manželem. Jela jsem opět svých oblíbených padesát, cesta probíhala v klidu. Za celých patnáct kilometrů jsem potkala snad jen tři auta. Už mi zbývalo asi jen pět kilometrů.

Zrovna jsem jela po silnici souběžnou s dálnicí. Široká, dlouhá rovinka bez výmolů. Dovolila jsem si trošku sešlápnout plyn. Ke konci oné rovinky se mi něco v dálce nezdálo. Sundala jsem nohu z plynu a začala zjišťovat, co to je. Na kraji pole kukuřice bylo něco velkého černého… Ještě více jsem zpomalila. Přijížděla jsem blíž a blíž a poznávala, co to je. Byl to velký černý kůň s bílou lysinkou na hlavě. Prostě tam jen stál a koukal na silnici. Vypadal jako duch nebo jako nějaký přízrak. Začínalo se stmívat. Jela jsem krokem. Mám z velkých zvířat respekt. Nevěděla jsem, co by mohl udělat, jestli skočí do silnice.

Najednou mi v hlavě začala hlodat myšlenka.  Nemám zavolat na policii? Vždyť dvě stě metrů daleko je D1. Co když tam ten kůň vběhne a ještě se něco stane? Ale co jim řeknu? „Dobrý den, tady je jedna blonďatá mamina, právě jedu kolem D1 a dvě stě metrů od ní stojí v poli kůň…“  Co by mi na to asi tak řekli? Vždyť oni jsou tu kvůli krádežím, vraždám, bouračkám, ztrátám dětí… ale kvůli nějakému zaběhnutému koni? Ještě mi vynadají, že blokuju tísňovou linku. A i kdyby to vzali a přijeli, to bych asi musela na ně čekat. A co teď, když se stmívá, v autě mám dvě malé děti, manžel na nás čeká…

Otázek bylo víc než dost. Nakonec vyhrála obava, co by mi asi tak na druhé straně telefonu řekli. Odjížděla jsem pomalu domů. Ve zpětném zrcátku jsem toho koně pořád viděla.

Když dnes poslouchám televizi a slyším, jak o několik desítek kilometrů dál kolem D1 naháněli hasiči a policisté klokana, asi jsem tenkrát zavolat měla.
Doma jsem vše vyprávěla manželovi. Potřebovala jsem se s tím někomu svěřit. Nic jsme nevymysleli. Někomu prostě utekl kůň. Šli jsme spát.
V noci jsem se najednou strachy vzbudila. Ve snu jsem zase viděla ty velké tmavé oči koně, co stál na kraji pole.

Ráno jsem hned zapnula internet a hledala v dopravních zprávách, jestli někde na D1 nebyla nehoda auta s koněm. Nic tam nebylo. Oddechla jsem si.
Odpoledne jsme byli v dílně. Manželův bratranec přijel asi o hodinu později z práce. A hned ve dveřích povídá: „Za Struhařovem byla bouračka. Museli jsme čekat, až odjede sanita. Auto na šrot a vedle něj ležel kůň…“

Ze mě najednou vypadlo: „A byl černej a měl bílou lysinku na hlavě.“
„Jak to víš?“ řekl bratranec na to. Tak jsem mu to všechno vyprávěla.
Nevím, jestli to byl ten samý kůň. Bylo to přeci jen asi deset kilometrů daleko. Ale od té doby jezdím ještě více opatrně. I když manžel říká, že víc už to asi nejde. Nebezpečí číhá všude. I na úplně prázdné silnici a v rychlosti padesát. Nikdy by mě nenapadlo dávat pozor při řízení, jestli náhodou z pole nevyskočí kůň. Ale náhoda je blbec.