Ztracené štěně

Když jsem začala chodit s mým manželem, měl psa Bada. Ten už byl starý a asi po dvou měsících zemřel. Manžel to nesl těžce a já, ač jsem Bada znala jen dva měsíce, také mi z toho bylo smutno.

Zhruba po měsíci jsme si řekli, že by to chtělo nového pejska, že zažene smutek, bude veselo a naše zahrada psa prostě potřebuje. Nejdřív jsme chtěli retrívra nebo bernského salašnického, ale pak jsme si řekli, že útulky jsou plné pejsků a rozhodli jsme se, že si vybereme pejska tam.

Měli jsme štěstí a narazili jsme na štěňátko. Když jsem ho viděla, hned bylo rozhodnuto. Po další návštěvě útulku jsme si vezli malé černobílé štěňátko domů. První dny v novém domově nesl náš pejsek špatně, ale třetí den si už pomalu začal užívat štěněcího života a naší zahrady. Bylo neskutečné, co má takové štěně energie.

Jednoho horkého dne jsme se rozhodli, že pojedeme na návštěvu k mým rodičům. Pejska jsme nechtěli brát s sebou, protože bylo hrozné horko a nechtěli jsme ho trápit v autě. Když jsme jeli od našich, říkali jsme si, co ten náš mrňous dělá, ale když jsme přijeli domů, náš mrňous nikde nebyl. Prohledali jsme celý dům a štěně jsme prostě nenašli. Hledali jsme na zahradě, volali, ale nic. Dokonce jsme šli hledat do blízkého lesa, ale také bez úspěchu.

Volala jsem, prohledala každé křoví a po tvářích mi tekly slzy. Sice jsme nechápali, jak nám mohl utéci ze zamčeného domu, ale měli jsme dost nízko okna a jedno bylo pootevřené, tak jsme usoudili, že utekl pootevřeným oknem. Hrozně jsme si to vyčítali. Seděli jsme na zahradě a přemýšleli, kde by mohl být. Bylo jasné, že takové malé štěně v přírodě dlouho nepřežije a tak jsme se rozhodli, že se půjdeme ještě jednou podívat po okolí a poptat se sousedů.

Manžel šel napřed a já si ještě šla domů odskočit. Otevřela jsem dveře do domu, sklonila jsem se a začala si rozvazovat tkaničky u bot. Vtom něco začalo šramotit v botníku a po chvíli vylezlo štěně ven. Nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť jsem nahlížela i do botníku a nic jsem neviděla. Botník byl otevřený a on měl nejspíš strach, tak se tam schoval a usnul tam. Mačkala jsem tu malou kuličku a brečela štěstím, běžela jsem za manželem a křičela na něj, že už ho mám, že byl v botníku. Asi si dokážete představit, jak jsme byli šťastní. Od té doby jezdil pejsek na výlety s námi a jak byl rád. Druhý den jsem si z botníku brala boty a zjistila jsem, že mi překousal pásek u mých bot, ale ani mi to moc nevadilo. Měl strach, tak se tam schoval a přitom okusoval moji botu, až z toho asi usnul.