Trable s kuřátky

Jako mladá novomanželka jsem se kdysi dostala z města na venkov. Spoustu věcí mě život naučil. Bydleli jsme s láskou s rodiči manžela, ale já byla pořád braná jako "ta, co tomu na vsi moc nerozumí". Tchyně-babička odchovávala kuřata od kvočny. Ještě mokrá je dávala do vystlaného košíku přikryté k teplu.

Jednou, když jsem je pouštěla nazobat, jedno mělo děravé volátko a co sezoblo mu vypadávalo ven, zatímco ostatní kuřata mu to klovala. Babička usoudila, že umře, že je nanic. Nevím, jak se stalo, že jsem navlékla bílou nit do jehly, popadla kuře a stehem jako doktor mu volátko zašila. Pak šla kuřata zase spát do košíku.

Druhý den jsem se tím nezabývala, ale další dny jsem se pídila po pacientovi. Nedalo se poznat, které kuře bylo po operaci, ale žádné nepošlo!Asi mu ty nitky vyklovali kamarádi. Kuřátka rostla, už běhala po dvorku i bez kvočny, když náš synáček, asi 10letý zkoušel, jestli vzduchovka vystřelí zrnko pšenice /s broky směl jen s tátou do terče/ . Vystřelila! A zrovna malému kuřeti do hlavy, kousek od očka.

Kuře se zamotalo a padlo. Syn byl z toho zděšený, nebyl v tom úmysl - běžel pro mě, abych ho zachránila. Co jiného, než zase šití - 1 steh. Moc nadějí jsem mu ale nedávala, jen aby synek měl pocit nápravy. Vynadáno dostal až potom. Kuře jsme přiklopili květináčem a nechali ve stínu svému osudu. Druhý den jsem se po něm sháněla, ale pod květináčem nebylo. Děda ho prý pustil k ostatním, myslel, že se přiklopilo nešťastnou náhodou, prý moc pípalo.

Tentokrát jsem ho mezi ostatními poznala, ale běhalo vesele s ostatními. Později odrostlá kuřata sice chodila už mezi slepicemi, ale na noc byla zvlášť ve velké boudě po psovi, snad asi neuměla vylézt na kurník. Pěkně rostla, ale jednou jedinkrát je babička špatně zavřela a - snad kuna je všechny vytahala a zakousala. To byl smutný konec kuřátek...

Další roky se ale vydařily, babička nad vejci "čarovala" se zavěšeným prstenem, aby prý poznala, z kterých se vylíhnou slepičky. Bývalo to tak napůl. Odrostlí kohoutci byli výborní na maso. Jednou ráno, než babička odešla na pole, podřízla jednoho nešťastníka, dala ho do škopku s ledabylou poznámkou, že ho mám udělat k obědu.

Kuchyň jsme měli tehdy společnou, vyhovovalo nám to všem. Najednou jsem ale shledala, že je kohoutek v peří a ve střevech! Měla jsem snahu ho opařit, už jsem to viděla dělat, ALE! Jak tak chudinka ležel a já na něj nalila horkou vodu, že ho oškubu - zahrabal proti mně nohama - a k obědu byla zemlbába! Výhoda? Od té doby jsem tuto práci dělat nemusila.

Poslední historka se zvířátky se stala letos na jaře. Slyšela jsem, že jezdí "houkálek" Family Frost. Najednou někdo zvoní a: "Paní, utekli vám králíci, běhají po silnici a okolo baráku." Bydlíme ve vsi , žádná samota, ale taky žádný plot. Říkám, že my žádný králíky nemáme, to se namlouvají zajíci. Opravdu, dali si s těmi, co přikrmujeme celou zimu sraz u nás. Prý ten pan řidič tolik zajíců najednou v životě neviděl... "Za odměnu" nám sežrali první sadbu zeleniny a teď snad chvíli budou žít v polích. Snad! Než na jaře vysázíme další.

Autor: Ambra

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10