Deštivý den

Ten den lilo jako z konve. Vlastně ne, ze začátku jen tak poprchávalo. A já si to ráno řekla, že pojedu ke kamarádce na kole. Bydlí tak deset kilometrů od našeho města, což je pro mě opravdu kousíček. Vysnila jsem si nádherné počasí, které ještě předchozí den bylo. A to ranní poprchávání? To nestálo za řeč.

Oblékla jsem si tričko s krátkým rukávem a kraťasy. Chvilku jsem zaváhala nad bundou, když jsem pohlédla z okna a viděla lidi choulící se pod deštníky. „Jako vždycky přehánějí,“ pomyslela jsem si a mávla jen rukou. Bunda zůstala viset na věšáku. Zamířila jsem směr kolovna.
Vyvedla jsem svého jednostopého oře před panelák a tam chvilku zaváhala. Ono se z okna zdálo, že prší méně. Ale určitě přestane! Šlápla jsem do pedálů, obutá jen na boso do outdoorových sandálů. Voda šplíchala a já si razila cestu ke kamarádce Marcele.
   
Kamarádka mě nadšeně uvítala: „Právě jsem přemýšlela, jestli pro tebe nemám sjet autem. Ale že pojedeš na kole, to jsem skutečně nečekala.“ Kamarádka bydlí s rodinou v domečku, a tak jsem svůj milovaný dopravní prostředek zaparkovala, jako vždy, pod stříšku na bok baráčku, kam neprší.
Sotva jsme stačily vypít kávu a říct si nejdůležitější novinky, začal zvonit telefon. Marcela ho přijala a já viděla na její tváři, že se nejspíš něco stalo.
„Musím zajet pro mamku, jela z vyšetření a ujel jí autobus. Zavezu ji domů a hned se vrátím, nebudu pryč déle než půl hodiny. Že tu počkáš?“, zeptala se mě, když hovor ustal.
„Tak já pojedu domů,“ řekla jsem rezignovaně.
„V tomto počasí?“ zeptala se kamarádka. Skutečně, venku se strhl slejvák, jaký už dlouho nepamatuji. K tomu všemu se přidal silný vítr a venku to vypadalo víc jako v zimě, než na přelomu jara a léta.
„Sedni si, pusť si televizi, za chvilku jsem tu.“ Poručila mi kamarádka a já si poslušně sedla do pohodlného koženého křesla v obývacím pokoji.

     Jenže sedět jen tak v cizím domě, v cizím křesle, sama a civět na telku…to není nic pro mě! Všimla jsem si kamarádčiny kočky, jak se choulí pod stříškou terasy. Tu jsem musela přivítat! Vždy se ke mně choulila a hlasitě vrněla, nemohla jsem ji tam před barákem nechat. Otevřela jsem dveře domku. Bude mi aspoň veseleji. Vyšla jsem bosa na terasu. Pořádně se ochladilo. Přecupitala jsem po chladné dlažbě terasy ke kočce. Ta mě, jako vždy, nadšeně přivítala a začala se mi třít o nohu.

V tu ránu se zvedl vítr a… zabouchl dveře domku. Co teď? Stála jsem bosa v kraťasech a tričku na terase, mobil, peníze, taška i klíče od mého bytu byly uvnitř. Kolo bylo sice připraveno pod stříškou, ale branka byla zavřená. Kamarádka má bzučák, kterým bych si mohla otevřít, uvnitř. Navíc ta zima. A co když se kamarádka zdrží? Mrkla jsem na číču: „Ty mi nepomůžeš.“ Kočka se ke mně aspoň víc přitulila, snad aby mi dala najevo, že tu nejsem sama. Ucítila jsem její teplý kožíšek, naopak bosé nohy chladila dlažba terasy. Rozhlédla jsem se. Vzpomněla jsem si, že Marcela mívá pootevřené okno v kuchyni.

Bosýma nohama jsem obešla barák. Dveře do zahrady byly zavřené, ale kuchyňské okýnko bylo pootevřené. Je to takové to malé okýnko, které se vytahuje směrem nahoru. Musím se jím protáhnout, to je jediná má šance! Vyhoupla jsem se na parapet a soukala jsem se do kamarádčiny kuchyně. Připadala jsem si jako neohrabaný zloděj. V kuchyni jsem vypadla rovnou do mísy s popcornem v okamžiku, když ve dveřích zarachotil klíč a kamarádka stanula na prahu domu. Nejdřív se tvářila vyjeveně, pak se ale dala do hrozného smíchu. Popcorn se válel po zemi kuchyně, z mísy zbyly jen střepy, na kuchyňském stole zůstaly mokré ťápoty od mých nohou a já o překot vysvětlovala Marcele, co se mezitím stalo.

     Vždy, když prší a fouká vítr, vzpomenu si na tuto příhodu.