Zvířata v přírodě

Moc ráda jezdím na hory. Se synem se vydáváme na kratší i delší pěší túry, užíváme si přírody, klidu a zapomínáme na stres, spěch a problémy. Jen má mamka má vždy strach. Opakuje nám stále dokola, že hory jsou plné medvědů a vlků, kteří, dle jejího názoru, se skrývají za každým smrčkem a číhají jen a jen na nás, aby nás rozsápali.

Starostlivá mamka se také domnívá, že všichni zloději, násilníci a úchylní lidé lemují právě tu cestu, po které půjdu já se synem a naším psem. Snažím se jí vysvětlit, že největší nebezpečí, které na nás v přírodě číhá, má osm nožiček a schovává se v trávě. Ano, mám na mysli klíště.

V souvislosti s ním jsem si vzpomněla na jeden letní den na horách. Při procházce lesem jsme narazili na rodinku se dvěma kluky. Kluci běhali po lese a maminka na ně křičela: „Kluci, okamžitě si vemte čepice, ať na vás nespadne klíště!“ „Odkud by padalo?“, chtěla jsem se zeptat starostlivé paní. Leda by klíšťaty právě práškovali les… Kluci přitom běhali po lese v kraťasech, na bosých nohách měli jen sandálky. Syn Lukáš se ke mně přitočil: „Mami, já četl, že klíšťata jsou jenom v trávě a na keřích.“
 
Jednou jsem seděla na lavičce u domu, kde bydlím. Najednou přiběhla culíkatá holčička k mamince a ukazovala jí prst: „Mami, dívej, to je divný brouček.“ Maminka se podívala na prst a řekla: „Dej ho do travičky, ať může jít domů.“ Zvědavě jsem se podívala holčičce na prst a informovala její maminku, že onen divný brouček je klíště a holčička by ho „domů“ pustit neměla. Společně jsme pak „upírka“ zlikvidovaly.  

Zaráží mě, kolik dětí, ale i nás dospělých, neví jak které zvíře vypadá, čím se živí a kde vlastně žije. Přírodě se vzdalujeme čím dál víc. Říkám si, že každé dítě by mělo jít povinně 2x ročně do zoo, aby vědělo, jak které zvíře vypadá doopravdy. A mělo by s sebou vzít i rodiče, tetičky, strýčky a další příbuzenstvo.  Televize zkresluje (nejen zvířata). Alespoň by si lidé nemysleli, že krávy jsou fialové a bobři si čistí zuby pastou Colgate.

     V lese se často setkávám také s neškodnými užovkami, párkrát jsme se synem narazili na slepýše. Také se v hadech příliš nevyznáme, ale zmiji, užovku a slepýše bezpečně poznáme. Neumíte si představit, kolik neznalost těchto hadů způsobila problémů. Jednou jsme byli na výšlapu a jedna paní přiběhla a hystericky křičela: „Pomóc, mé dítě uštkl had!“ Hned k dítěti přiběhlo několik „zachránců“. Asi tříletý hošík plakal. Každý se snažil najít místo, kde byl uštknutý, mezitím někdo volal pomoc. Až když se dítě uklidnilo, zjistili ostatní, že se kluk jen lekl. Paní za chvilku volala, že našla hada, který jejímu synovi ublížil. Ukazovala přitom na neškodnou a vyděšenou užovku.

     Jednou jsme šli se synem opět do lesa na procházku a vyšli jsme na louku, kde se pásly krávy. Můj pes Ben se o nové kamarády zajímal, dokud nepochopil, že je kravám fuk. Tak začaly být nezajímavé i krávy pro Bena. Zatím nás dohnala rodinka se třemi dětmi. Jedna holčička řekla: „Hele, kráva,“ a šla odhodlaně vstříc rohaté kamarádce. Tatínek malou slečnu chytl za ruku a napomenul: „To nesmíš, ten býk by se mohl utrhnout a ublížit ti!“ Se synem jsme těžko zadržovali smích. Ta malá holka věděla víc, než její táta.

     S obojživelníky se na horách setkáváme také často. Ať už jde o žáby, čolky nebo různé ještěrky. A setkala jsem se už i s lidmi, kteří se bojí žab v domnění, že jsou naše lesy, luhy a háje posety různými jedovatými druhy žab. Obzvlášť malé děti rády chytají ještěrky, které se vyhřívají na kamenech u horských chat. Jednou se tak bavila skupinka kluků. Když jeden chytil ještěrku za ocásek, ještěrka samozřejmě ocásek pustila a utekla. Klukova maminka pak synovi vynadala: „Vidíš, teď umře, ulomils jí ocásek.“ Ona ani nevěděla, že ještěrky pouští ocásek, aby tak unikly predátorům a třeba i zvědavým dětem.

     Tak si říkám, že bychom měli chodit do přírody trošku víc připravení.