Zvědavý psík u řeky

Bylo krásné nedělní odpoledne – sluníčko svítilo a hřálo jako o závod, a tak jsme sbalili deky a vypravili se k řece. Tam už byla samozřejmě spousta lidí, ale po chvilce hledání se nám přece jenom podařilo najít volné místečko.

Manžel si utahaně lehl do jediného stínu široko daleko – však byl také celou sobotu v práci a na mě zůstalo pohlídat naše dva malé špunty. Mladší dcerku jsem nakojila a ona spokojeně usnula v kočárku a starší synek se zase uvelebil na mělčině a chytal do mističky rybičky, takže já se mohla uvelebit na dece a nachytat trochu toho bronzu.

Po protější straně řeky procházeli lidé – hlavně pejskaři, kterých je v našem okolí docela dost. Za nějakých dvacet minut jsem napočítala pět vlčáků, tři dalmatiny, asi deset čivav, dva boloňáky, jednoho kokršpaněla a spoustu blíže neurčitelných voříšků. Šel tam také pán s nádherným labradorem a za ním v trávě poskakovalo ještě malé černé štěňátko záhadného původu.

Labrador strašně miloval vodu. Jeho pán mu házel klacek do vody klacek a pak bylo vidět velké zlaté torpédo nadšeně rozstřikující vodu ve snaze ulovit oblíbený kus dřeva. A malá černá kulička opravdu dělala čest své štěněčí povaze – byla hrozně zvědavá. Taky se chtěla podívat, cože to její starší kamarád dělá. Namířila si to tedy k řece, ale byla tu zrada – tráva končila těsně před prudkým svahem a rozběhnuté štěňátko udělalo po prudkém svahu několik kotrmelců a skončilo dole u břehu.

Pán se snažil za ním slézt, ale štěňátko mělo hroznou radost, že ho vidí – začalo nadšeně poskakovat a zapadlo do díry mezi kameny – a ať se pán natahoval, jak se natahoval, dostat na něj nemohl. Já sice plavat moc neumím, ale řeka nebyla moc hluboká. Vzbudila jsem tedy manžílka, strčila mu do náruče právě se probudivší dcerku a nasměrovala ho na synka ve vodě a šla do řeky. Opravdu nebyla hluboká, takže jsem za chvilku byla na druhé straně.

Z řeky se do té škvíry dalo dostat docela dobře. Štěňátko bylo už docela vyděšené a trochu mě poškrábalo, ale na to já jsem zvyklá – sousedi mají divokého freťáka. Pán byl šťastný a moc mi děkoval. A když se někdy u řeky potkáme, vždycky se moc pěkně pozdravíme.

 

                                                                                       Notburga – čtenářka

                                                                                       ChytráŽena.cz