Tento příběh se stal asi před čtyřmi lety.

Manžel od mládí chová vodní želvy. Když jsme se přestěhovali do nového domu, tak se manžel rozhodl udělat želvám venkovní jezírko s výběhem. Když bylo jezírko hotové, vpustili jsme do něj čtyři naše želvy a koukali, jak si oťukávají nové prostředí a sledovali jsme, jak se jim to líbí. Ten den bylo krásné letní počasí a byla jsem domluvená s maminkou, že přijde a budeme se koupat v bazénu.

Manžel odjel na odpolední směnu a my s maminkou jsme si užívaly koupání v bazénu. Dostaly jsme žízeň a tak jsme se rozhodly jít si na chvíli sednout do verandy a napít se. Po cestě jsme se zastavily u želv, a já s hrůzou zjistila, že jedna chybí. Nějakým způsobem se jí podařilo přelézt plůtek a utéct. V tu chvíli jsme na pití a vše ostatní zapomněly a v plavkách jsme začaly želvu hledat. Prohledaly jsme každý strom, každý keř, každou kytku, každou skulinu, kam by se mohla želva schovat, ale marně. Hledaly jsme tak dlouho, že jsme si obě spálily záda a ruce.

Ještě večer jsem chodila po zahradě a želvu hledala. Bylo mi do breku při pomyšlení, že želvu něco uloví nebo někde umře hlady. Znovu jsem prohledala, co se dalo, ptala jsem se sousedů, jestli ji neviděli, odházela jsem prkna, která byla připravená na střechu verandy, v domnění, že to je poslední místo, kam se mohla želva schovat. Všechno bez úspěchu. Volala jsem tedy manželovi, abych ho připravila na to, co se stalo. Ten mi řekl, že se po ní spolu podíváme, že určitě vyleze ráno, protože se bude chtít vyhřívat na sluníčku. Já jsem si dokonce naivně myslela, že se třeba sama vrátí do výběhu.
Druhý den jsem opět prošla i s manželem zahradu a oba jsme opět prohledali celou zahradu, ale želvu jsme nenašli. Po několika dnech hledání jsme se smířili s tím, že želvu už asi nenajdeme, a že někde umře hlady nebo se sama stane kořistí.

O týden později manžel potkal známého a u piva mu řekl, že se nám ztratila vodní želva. Ten mu říkal, že známá zrovna před několika dny našla vodní želvu, že prý její dcera šla ze školy a po silnici šla želva, tak ji vzala domů, koupili akvárium a želvu si nechali.

Šli jsme za tou paní s tím, že nám želvu určitě nebude chtít vrátit, že prostě řekne, že je želva její. Paní nám ale želvu přinesla a řekla, že ji našla dcera a jestli je opravdu naše, tak že nám ji vrátí. Hned jsme želvu poznali podle lehce zdeformovaného čumáčku. S radostí jsme želvu vzali do ruky, paní poděkovali za vrácení, a šli s ní domů. Ještě ten den manžel pořídil okolo výběhu větší plůtek, aby nám žádná želva neutekla.

Nakonec jsem zjistila, kudy nejspíš utekla. Hned u výběhu byla vyjetá kolej od auta, do té želva nejspíš spadla a šla směrem dolů, až došla k vratům a ta nebyla až k zemi, ale zhruba dvacet centimetrů nad zemí. Hned za vraty je silnice a tam byla želva nalezena. Bylo štěstí, že ji zrovna nepřejelo auto, protože v hodinu, kterou utekla, se lidé vracejí z práce a na silnici bývá rušno.
Měli jsme zkrátka štěstí, že jsme ji našli, a byli jsme opravdu rádi.