Zimní svetřík

Náš pejsek se vždycky nerad česal. A jelikož patřil k dlouhosrstým malým plemenům zvaným též „gaučáci“ nebo „smetáci“, bylo česání vždy náročné – pro nás oba. Jakmile jsem ho začala kartáčovat, oháněl se po mé ruce s hřebenem, občas i mírně zavrčel, pořád chtěl utíkat.

Navíc jeho česání bylo časově náročné. Nakonec jsme se rozhodli, že s ním zajdu k psímu „holiči“. Bránil se jako by mu šlo o život, ale nebylo mu to nic platné, byli jsme v přesile. Po zhruba hodině byl náš pejsek k nepoznání. Srst na celém tělíčku měl dlouhou jen pár centimetrů, jen na ocásku zůstala delší. Po sestříhání kožíšku mi připadal poloviční. Když jsme se vraceli z holiče domů, náš pejsek se třásl zimou.

Vůbec jsem se mu nedivila. Venku pěkně mrzlo a kožíšek byl pryč, rozhodla jsem se tedy ještě zajít do zverimexu. Nejsem velkým příznivcem psích oblečků, ale usoudila jsem, že nějaký hřejivý obleček je opravdu nutný. Napadlo mě, že se nám pak při venčení bude někdo posmívat, ale vzápětí jsem si řekla: „Však co… jen ať se nám smějí, hlavně že bude v teple a nenachladí se!“ Prodavačka mi rozložila na pult pár oblečků, z nichž jsem nakonec vybrala jednoduchý svetřík. Ve velikosti našeho pejska byl dostupný jen v červené barvě, ale vzala jsem ho, i když náš pejsek byl „on“. Na barvě přece nezáleží, řekla jsem si.

Ve zverimexu jsem pejskovi koupila ještě pytlík oblíbených pamlsků za odvahu a šli jsme konečně domů. U výtahu mě pak pobavila jedna naše sousedka… „Co to máte za pejska?“, zeptala se mě. „To je přece náš Maxík!“, odpověděla jsem jí a obě jsme se zasmály. Pejsek byl vskutku jako vyměněný. Konečně jsme dorazili domů, pejsek vběhl do bytu, lehl si do svého pelíšku a usnul. Byl to pro něj náročný den, ale myslím, že mu sestříhaní velmi prospělo. Z vlastní zkušenosti vím, jaké to je, když podstoupíte radikální sestřih, a to mi vlasy rostou jen na hlavě. Dnes už je náš pejsek v psím nebíčku, pokud nebe existuje, a pokud ne, je v mém srdíčku, nikdy na něj nezapomenu.