Zima – sníh, mráz a… krmítka!

Zima – toto roční období je buď nejoblíbenější nebo nejméně oblíbené. Snad žádné jiné nemá tolik odpůrců a zastánců. K těm, kteří zimu milují, patří bezesporu lyžaři. Byli by nejradši, kdyby zima trvala aspoň půl roku a kdyby se z oblohy nepřestával sypat čerstvý prašan.

Naopak řidiči, ti by zimu nejradši zrušili. Každé ráno, když na parkovišti před svým domem najdou místo svého auta velkou hromadu sněhu, hlasitě klejí. Nezbývá jim však nic jiného, než chopit se smetáčku a škrabky na led a dát se do práce…

Z tuhé zimy nejsou nadšená ani mnohá zvířátka. V zimě mají nedostatek potravy a potřebují přikrmovat. Lesníci plní krmelce voňavým senem, kaštany a žaludy… Přikrmovat ale musíme nejen lesní zvířátka. Zapomínat bychom neměli ani na ptáky. Na našem balkóně krmítko není a právě to jsem se letos pokusila napravit. Jak to vše nakonec dopadlo, to se dozvíte v následujícím textu.

Vše začalo zhruba uprostřed prosince, když jsem se jednoho dne vydala do zverimexu, abych svým zvířátkům donesla něco dobrého k snědku... Ve zverimexu jsem se dozvěděla, že každý zákazník, který tuto zimu nakoupí nad tři sta korun, dostane ke svému nákupu zdarma lojovou kouli pro sýkorky. Akce jsem samozřejmě využila a místo pár pamlsků jsem si nakonec domů odvezla (krom jiného) desetikilový pytel granulí…, kouli jsem pak sýkorkám zavěsila na balkón.

Ptáci byli nadšení a kouli brzy snědli. Po pár dnech jsem si řekla, že bychom si měli pořídit krmítko. Nedlouho poté, co jsem začala uvažovat o koupi krmítka, jsme se s manželem vydali nakupovat do hobbymarketu. Když už měl manžel ve vozíku vše, co chtěl koupit, zavedla jsem ho do uličky, kde byla v regálu naskládaná krmítka a řekla jsem: „Co kdybychom koupili krmítko?“ Manžel neřekl ani půl slova, vzal si jedno z krmítek do ruky a pečlivě si ho prohlédl. Pak se podíval na jeho cenu a vytřeštil na mě oči: „Tak tohle kupovat nebudeme.“

Poté vrátil krmítko do regálu, chopil se nákupního vozíku a šel se postavit do fronty k pokladně. Krmítko opravdu nebylo nejlevnější, a tak jsem na manžela nenaléhala. Cestou z obchodu jsem ale poznamenala, že ve zprávách jsem slyšela, že má být letos tuhá a dlouhá zima a že je naší „povinností“ se o ty nebohé ptáčky postarat… Manžel dělal, že mě neslyší. Druhý den jsem však řekla to samé, sněžilo a teplota se pohybovala hluboko pod nulou. Třetí den jsem se manžela zeptala, jestli teda to krmítko vyrobí a dostalo se mi této odpovědi: „Jestli chceš, tak si to krmítko pro ptáky kup!“ Jeho svolení jsem sice nepotřebovala, ale přece jen jsem byla ráda, že manžel nakonec „souhlasil“.

Následující den jsem byla rozhodnutá stavit se v obchodě a koupit krmítko. Pak jsem ale musela svůj názor změnit… Šla jsem zrovna z práce a z dáli jsem pozorovala dům, ve kterém žijeme… Jedna, dvě… počítala jsem v duchu… devět, deset! Přesně tolik jsem napočítala na našem domě krmítek! Krmítko jsem tedy nekoupila a manželovi jsem k večeři udělala výbornou sekanou… O krmítku pro ptáky už jsem raději vůbec nemluvila. V našem městě si opeřenci na nedostatek potravy rozhodně stěžovat nemohou, i když na našem balkóně byste krmítko nenašli…

Ema K. – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10