Zahradnický pes

Nejdřív si můj bratranec Radek a jeho rodina pořídili zahradu. Měli sice malou zahrádku u svého baráku, ta ale potřebám rodiny nevyhovovala. Nechtěli mít jen místo, kde by pěstovali zeleninu a ovoce, bratrancova manželka Marika si přála také vhodné a prostorné místo, kde by mohla pěstovat své oblíbené cibuloviny.

Miluje totiž tulipány, krokusy, mečíky, jiřiny, begonie, pivoňky, denivky a další. Radek snil o velkém, košatém ořešáku, v jehož stínu by odpočíval a celá rodina snila o místečku, kde by mohli trávit dny dovolených, prázdnin a vůbec dny volna. A konečně nejmladší z dětí, malý Radek, si přál místo, kde by si vystavil svou sbírku kýčovitých sádrových trpaslíků, které vlastnil. Prvního dostal od dědy, když mu jednou pomáhal se dřevem, a od té doby kouzlu sádrových zrůdiček propadl. Dostával je proto k různým příležitostem od členů rodiny i od přátel.
…Tak pro to vše si zahradu pořídili.

Zahrada byla krásná, veliká a stálo v ní několik ovocných stromů. A dokonce tam byl i vysněný ořešák! Byla ve vesničce vzdálené hodinu jízdy autem od města, kde bydleli. Konečně měli místo k relaxaci. K zahradě patřil i malý zahradní domek. Zahradě přece jen něco chybělo. „Správná zahrada musí mít psa!“ Přišel jednou s nápadem můj bratranec. Jeho ženě se to moc nelíbilo. „Ale k psovi patří miska žrádla a čerstvá voda, péče, hraní a venčení.“ Oponovala s tím, že zahrada je od jejich bydliště přece jen daleko. Ale děti sdílely otcovo nadšení. Jásaly při pouhé myšlence na čtyřnohého kamaráda. A tak pořídili „zahradnického“ psa Filipa. Když ho viděli v útulku, jak na ně prosebně kouká, i Marika se ustrnula nad čtyřnohým krasavcem. Filip byl novým členem rodiny.

Hned od začátku se rozhodli Filipa zvykat na zahrádku. Odcházeli vždy na hodinu ze zahrádky a Filipa tam nechali, aby si zvykl. Konečně nadešel čas, kdy měl Filip na zahradě zůstat přes noc. Měl plnou misku granulí, druhou piškotů a k tomu pořádný lavor vody, aby mu nic nescházelo. Rodina se rozloučila a odjela domů. Druhý den přijeli psa zkontrolovat. Jaké bylo jejich překvapení, když zjistili, že veškeré cibuloviny manželky mého bratrance jsou vykopány a rozházeny po zahradě. Filip dostal co proto, aby věděl, že se to dělat nesmí, a byla mu udělena další šance. Rodina se moc divila, když pak zjistila, že jim ze zahrady zmizela dřevěná lavička.

Zbyla jen kovová konstrukce, pár šroubů a spousta dřevěné suti. Tu totiž Filip „vyrobil“ z dřevěných lišt použitých na lavičku. Filip byl opět pokárán. „Filip se nudí,“ řekla prostřední dcera Verunka a přinesla Filipovi na zahradu spoustu gumových hraček. Zdálo se, že odhalila problém a pes už nic zlého nevyvede. Když přijeli další den, zdálo se být vše na svém místě až do chvíle, kdy se Radek vydal k fóliovníku. Pěstoval v něm okurky a chtěl fóliovník vyvětrat, když zjistil, že vlastně už nemá co větrat. Vzadu byly ve fóliovníku vyrobeny provizorní dveře, jak stěnu z fólie protrhly psí tlapy, a ve fóliovníku byly sežrané všechny okurky.
Filip byl opět důrazně pokárán a byla mu udělena poslední šance.

Ten den rodina přijela na zahradu celá nedočkavá. Ve skutečnosti tam už nebylo moc toho, co by pes mohl zničit. Ale…tentokrát zmizel samotný pes. I přesto, že pes byl spíše „škodná“ na původně krásné zahradě, celá rodina byla zdrcená. Byl to přece jen kamarád. A tak ukápla i slzička a rodina se rozhodla psa jít hledat.
Ale pátrání po Filipovi nepřineslo žádný výsledek. Smutná rodina se vrátila domů až pozdě v noci. Odemknou branku, projdou k domovním dveřím svého domku, a tam na rohožce na ně čeká…Filip!

A tak rodina pochopila, že Filip se na zahradnického psa nehodí a zahrada zůstala bez čtyřnohého hlídače. Pořídili alarm, který se práce zhostil bezvadně a ze zahradnického psa se stal pes domácí.