Už od mala jsem si přála zvířátko. Sice jsme vždycky měli u domu psa, kočky, ale já jsem si vždycky přála nějaké zvířátko, které by bylo jen moje. Třeba morče, králíčka něbo něco podobného. Pak jsem ale dojížděla do školy a na nic takového by ani nebyl čas.
Potom jsem poznala mého budoucího manžela, který měl psa. Ten ale bohužel náhle zemřel, pro manžela to bylo hrozné a popravdě i pro mě. Mám zvířata ráda a i za tu krátkou dobu jsem si na Bada (manželův pes) zvykla. Pak jsme si vzali z útulku malé štěňátko, které nám oživilo život, bylo s ním moc veselo. Když jsme se přestěhovali do jiného města, pořád jsem si říkala, že nám chybí ještě něco malého... Vždycky jsem chtěla králíčka, ale nikdy jsem neučinila ten krok, abych si ho šla koupit. Jednou manžel pracoval u jednoho pána, který choval domácí králíky.
K výplatě peněz dostal mimo jiné králíka, malinkého chlupáčka, prý ať si ho vykrmí a upeče. Když jsem ho viděla, nikdy bych to nedopustila, nejen že to nejím, ale představa, že se s ním mazlím a pak ho jíme, byla hrozná. A tak se u nás doma najednou ocitl malý bílý chlupáček. Králíčkovi jsme říkali Zajda. Když si hrála, skákala a pištěla u toho, také nám rozkousala nějaké boty i pár kabelů, ale měli jsme ji moc rádi. Splnila jsem si tak sen z dětsví.
Po čase z malého králíčka vyrostl pořádný králík, byli jsme na něj zvyklí. Užili jsme si s ním opravdu spoustu legrace. A když jsme čekali miminko, moc jsem se těšila, jak tady bude veselo. Jednoho dne naše Zajda přestala jíst, bylo to divné, protože ona nikdy jablíčkem nebo mrkví nepohrdla. Byl horký letní den, tak jsem si říkala, že nemá chuť. Večer jsme jí naložili plnou mističku dobrot. Nikdy by mě něnapadlo, že druhý den už Zajda nebude. Ráno mi manžel přišel říci, že Zajda umřela. Bylo to hrozné, bulela jsem jak malá holka a nějaký čas trvalo, než jsem se s tím smířila. Sice to byl "jenom" králík, jak by někdo řekl, ale pro nás člen rodiny, na kterého nikdy nezapomeneme.
Lipsas – čtenářka
ChytráŽena.cz