Z deníčku malé Elišky, patnáctý měsíc

Jak jsme zachraňovaly Betty

S maminkou jsme se vypravily do města. Těšila jsem se, jak si pospím v kočárku. Ještě jsme ani nedošly na autobusovou zastávku, a naproti nám si to najednou mašíruje malý jorkšír. To je malý TETE, co dělá HAP HAP. Maminka je akční tvor, hned vytáčí číslo sousedky: „Hele, Evi, nepostrádáš některou ze svých holek?“ Tím má maminka na mysli fenečky Betty, Báru a Sáru. Eva neví, poněvadž té se do města dojet podařilo…

Stává se z nás dvojice detektivů a psích bodyguardů v jednom. Než teta Eva přifrčí svým rudým fárem, hlídáme a pronásledujeme domnělou Bettynku přes půlku vesnice s pravidelnými zastávkami u každého plotu a zároveň máváme odjíždějícímu autobusu. Na spánek nemám šanci, protože máma v desetivteřinových intervalech haleká „Betty, Bettynko, pojď domů…“ Uznej, v tom se fakt spát nedá… Jediná chvíle, kdy jsem zavírala oči, byla, když se máma pokoušela malého hafíka chytit. To totiž bylo o úraz. A taky bezvýsledné.

Snad nás nikdo nepozoroval, protože máminy snahy lapit tu chlupatou potvůrku působily fakt groteskně.

Teta Eva se blíží. Z jejího pohledu je mi jasné, že se někde stala chyba. „Májo (to je moje maminka), naše holky nemaj ocásky. A mimochodem, tohle není čuba, ale pes. Ale zachráníme ho. Tak, kluku, pojď sem, komu patříš?“ Tetě Evě se podařilo pejska chytit hned na druhý pokus…
Shrnu to: teta Eva se jorkšíra ujala a poskytla mu dočasné přístřeší. Do města jsme se dostaly až po třech hodinách. Schrupla jsem si zatím doma. Za nález psa Fon Oskara dostaly obě lovkyně červené víno. Všechno dobře dopadlo (nemusela jsem sdílet kočárek s Fon Oskarem, máma není pokousaná a psa nikdo nepřejel). Jsem ráda, že se máma trefila aspoň do rasy a nespletla si psa s kočkou. To by byl teprve pořádný trapas.