Když jsem byla malá, měli jsme na zahradě u domu vždy kočky a nějakého psa. Když se nám poslední kočka ztratila, všichni se zařekli, že nová už se shánět nebude.

Pak jsem si ale vzala do hlavy, že kočku chci a budu ji mít doma, a tak jsem potají šla k jednomu pánovi, který měl zrovna koťátka a vybrala si jedno kotě. Chtěla jsem kocourka a pán ukazoval na černou kočku s bílým flíčkem na krku a říkal, že to je kocourek. Popadla jsem malé koťátko a děkovala pánovi. Když jsem přišla domů a ukázala malé černé klubíčko, mamka začala nadávat a táta se také netvářil nijak nadšeně, já si ale stála za tím, že kotě si necháme. Rodiče byli rádi, že je to alespoň kocour, jenže když se mamka podívala pořádně, řekla, že je to kočka, ale i tak řekla, že si ho tedy necháme.

Kočičce jsme dali jméno Minda a brzy se stala členem naší domácnosti. Byla hrozně hodná, naši si ji oblíbili natolik, že s nimi spávala v posteli pod peřinou, ráda také spávala v mém kočárku na panenky a měla chování jak pejsek, byla prostě jedinečná. Určitě to znáte, tak jako lidé mají každý jinou povahu, ať už dobrou nebo špatnou, u zvířat je to stejné, každé zvíře má jedinečnou povahu a u zvířat mají vždy jen dobrou.

Z Mindy se stala krásná kočka, která žila jen v bytě, protože bylo jasné, že kdybychom ji pouštěli ven, tak dřív nebo později se jí něco stane. Jednou jsem byli na dovolené a Mindu měla na starost babička. Když jsme přijeli domů, babička se hned začala omlouvat, že jí Minda proklouzla mezi dveřmi, sice se vrátila, ale u ocasu má díru. Když to táta viděl, okamžitě s ní jel na veterinu. Pan doktor řekl, že ji zřejmě kousl pes a dal jí antibiotika a několikrát denně jsme jí museli to kousnutí čistit. No bylo to náročné, ale Mindě se rána zahojila.

Když bylo léto, tak táta Mindu brával ven. Nikdy neutekla, vždy se zdržovala poblíž nás, a tak se mohla alespoň venku provětrat. Když jí byly čtyři roky, dostala nějakou střevní infekci a pan doktor řekl, že udělá, co se dá, ale nic neslibuje. Léčba nebyla levná záležitost, ale Minda byla členem domácnosti a tak s ní táta každý den jezdil na injekce a to celkem deset dní. Mindu jsme tedy opět vyléčili.

Jednou v neděli jsme grilovali na zahradě a když jsme odcházeli, zjistili jsme, že nikde není. Několikrát už zůstala přes noc venku a ráno se vždy vrátila a tak jsme si říkali, že se zase ráno vrátí.

Když jsme s bráchou šli odpoledne od autobusu, jedna holka se začala hrozně smát a křičela, že u silnice leží kočka a že vypadá jako ta naše, protože má bílý flek na krku. Mně okamžitě vytryskly slzy a oba s bráchou jsme běželi ke kočce. Ležela u silnice a bohužel to byla naše Minda. Oba jsme hrozně brečeli. Brácha šel pro lopatu a Mindu na ni nabral  a dal na zahradu. Když jsme šli mámě naproti k vlaku, tak jí to brácha po cestě řekl. Máma jen mlčela a celou cestu jí tekly slzy. Táta taky brečel. Brácha pak Mindu hladil a říkal jí, že jí uděláme pohřeb. Ten den byl velice smutný. Pohřbili jsme ji na zahradě pod starou višní, kde má dodnes hrobeček.
Po smrti Mindy se všichni zařekli, že nová kočka už prostě nebude, že to vždy skončí špatně. Nových koček bylo ještě mnoho, ale na Mindu stále vzpomínáme.