Léto miluji, ale léto roku 2011 bude pro nás už navždy smutné. Každý následující rok bude vzpomínka patřit německému ovčákovi, který se jmenoval Brix a který nás 14.7. navždy opustil. Je to pořád živé a jen těžko se s tím smiřujeme. Byl to německý ovčák, pravděpodobně křížený s nějakou další rasou, ale byl hodný a my ho měli moc rádi.

Když jsem s manželem, tehdy ještě s přítelem, začala chodit, byla jsem ráda, že mají psy. Brix byl mladý, ale moc hodný, štěkal na mě snad jen poprvé, manžel tehdy řekl, že na mě jedinou ti psi neštěkají. To mě moc potěšilo. Měla jsem z nich samozřejmě respekt, protože vím, co pes dokáže, ale nebála jsem se jich. Asi proto, že doma jsme tehdy měli taky německého ovčáka.

Brixe dostala manželova maminka, ale byl už starší, proto nikdo přesně neví, kolik mu bylo, jedna rodina ho dala pryč, postupem času jsem se dozvěděla proč, bál se dětí, jen těžko si lze představit, že rodiče nechají děti, aby trápily psa. Ale asi to tak opravdu bylo.

Co mně utkvělo v paměti, když jsem k manželovi dojela na návštěvu, tak vždy ke mně Brix přiběhl, vzal mou ruku jemně do své tlamy a vedl mě ke garáži. A pak to dělal pokaždé, i když jsem už u manžela bydlela a třeba jsem večer přišla z práce. Byl to zvláštní projev přátelství, nebo jak to mám nazvat, který jsem u žádného psa nikdy neviděla.

Když máte doma věrného přítele, který Vás každý den vyprovází do práce a pak vás zase vítá, když se z práce vracíte, tak Vám ani nepřijde, že roky ubíhají. Bohužel těch 10 let uběhlo moc rychle a Brix zestárl, ale také začal mít problémy, které trápí hodně německých ovčáků, špatné klouby. Byl začátek prázdnin a Brix na tom byl pořád hůř a hůř, skoro nežral, hodně špatně chodil, než si lehl, nebo vstal, trvalo mu to strašně dlouho a určitě trpěl. Jenže člověk si nechce připustit, že asi nadešel čas mu od bolesti navždy pomoct.

Jenže ten čas nadešel, říkala jsem manželovi, aby zavolali veterináře, ať se na Brixe podívá a řekne sám, jestli je lepší nechat ho už utratit. K mému překvapení a zároveň i zděšení veterinář řekl, že ho máme ještě nechat žít. Za 14 dní tchán volal veterináře znovu, aby dojel a trápení Brixe ukončil. Byla jsem naštvaná, přímo jsem zuřila, s manželem jsem se i trochu pohádala, protože nechat 14 dní zvíře trpět, bylo pro mě nepochopitelný. Kdyby žil třeba ještě půl roku, neřekla bych půl slova, ale takhle... Vím, že rozhodnutí, nechat Brixe utratit, bylo těžké, ale dívat se jak trpí, bylo snad ještě těžší.
Veterinář tedy ve čtvrtek ráno Brixovo trápení ukončil.

Malý se na Brixe pořád ptá a já mám vždy slzy v očích, když Tomáškovi říkám, že se už Brix nikdy nevrátí, že už je v psím nebíčku.
Určitě se tam má nádherně, jen nám tu moc chybí.