Vezmeme si pejska z útulku

Když jsem se nastěhovala k mému příteli, byla jsem po večerech často sama doma, když byl dlouho v práci. Rozhodli jsme se, že si vezmeme pejska, jeden nám zemřel, a tak jsme si říkali, že alespoň přijdeme na jiné myšlenky. Říkali jsme si, že všude v útulcích je tolik opuštěných pejsků, a tak si nějakého vybereme.

A začalo ježdění a shánění, chtěli jsme spíše pejska menšího, nevadil nám ani oříšek, prostě nám musel padnout do oka. Návštěva prvního útulku pro mne byla hrozná, chodili jsme okolo klecí a každý pejsek smutně koukal, skákal na klec a jeho očička jako by říkala vem si právě mě. Bylo to opravdu smutné, ale bohužel nejde vzít si všechny pejsky.

V tomto útulku jsme si pejska sice nevybrali, ale druhý den jsme se tam vrátili s pytlem granulí, nějakými piškoty a nějakou tou korunou. Druhý útulek, který jsme navštívili vedla městská policie, hezčí útulek jsme doposud neviděla, bylo vidět, že o pejsky je opravdu postaráno, dokonce se všemi chodili pravidelně na procházky. Líbila se nám asi dvouletá čubička jménem Dášenka, ani velká ani malá, tak akorát, kříženec dalmatina a retrívra. Ovšem když jsme se ptali, proč jen ona má otvor nad kotcem zatlučený prkny, řekli nám, že pořád utíká. A tak jsme to zavrhli, s našimi metrovými ploty bychom Dášenku dlouho neměli. Když jsme se do tohoto útulku vrátili zhruba po měsíci, řekli nám, že Dášenka má štěňátka. Když jsem je viděla, chtěla jsem je hned obě, samozřejmě to nešlo a navíc jedno bylo již zamluvené, ale byli hrozně krásní a tak jsme si zamluvili to druhé. Byli ještě malincí, a tak jsme museli čekat, paní z útulku řekla, že nám zavolá. Když tenkrát volali, skákala jsem metr vysoko radostí. Byl horký letní den a my vyrazili do útulku. Hned jsem to malé bílé klubíčko s dvěmi černými fleky popadla a nepustila ho z ruky. Jen na cestu domů jsme ho dali do cestovní přepravky. Byl tak malinký, že se mi vešel do dvou dlaní. Když jsme přijeli domů a pustili ho na zahradu, sotva chodil. "Jaký mu dáme jméno??", přemýšleli jsme a nakonec přítel řekl, že to bude Falco. A tak začalo krásné období.

Falco první a druhý den prokňučel, ale třetí den si už začal hrát a běhat za námi. Užili jsme si s ním opravdu hodně legrace. Celé dny jsme trávili na zahradě a v noci Falco spával doma na chodbě ve svém pelíšku. Každé ráno vniknul do ložnice a vyskočil na postel, radostí vrtěl ocáskem. Falco byl pěkný raubíř. Jednou jsem pověsila prádlo a šla na záchod, když jsem se vrátila, prádlo bylo na zemi a Falco tvrdě spal na přítelových teplákách. Když jsem šla do města, měla jsem vždy strach, co zas doma bude, jednou převrhl koš s prádlem a prádlo roztahal všude kde to jen šlo. Jednou jsme s přítelem šli na večeři, když jsme se vrátili, Falco nikde, volali jsme ho, hledali, ale jakoby se zem slehla, já jsem brečela jak malá, když už jsme nevěděli, kde máme hledat, Falco si klidně vylezl z botníku, spal tak tvrdě, že nás ani neslyšel, druhý den jsem zjistila, že zřejmě před spánkem rozkousal mé oblíbené boty.

S Falcem je prostě zábava, a to dodnes, i když je mu už šest let. Dodnes jezdíme do útulku, odkud ho máme, pravidelně na návštěvy a s nějakým tím mlsáním pro pejsky. Pes je opravdu nejlepší přítel člověka.

Lipsas – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10