Vesna

Vesna je jaro, ale naše Vesna, kdepak, pejsek voříšek. Nezmar. Sic ji vidět moc není, ale za to slyšet je široko daleko. Narodila se na jaře, kožíšek má hebký zlatavý a je veselá, taková uličnice. Proto dostala jméno Vesna. Slyší i na Vesničku, to je pak mazlivá, ovšem při vyslovení Vesňucha a jejda, to se snaží být neviditelná. Ví, že něco provedla.

Jednou, byla ještě malá něco málo přes rok, bylo rozhodnuto, že pojedeme na houby. Jelo se vláčkem motoráčkem. Velice miluje jízdu. Cíl byl Babylon. Zrovna v tento den byla poslední směna paní výpravčí, co tam pracovala. Nikdy jsem zde nebyla, nádražíčko bylo malé, milé, čistě upravené. Ještě ručně zvedala bezpečnostní závoru. Mile nás přivítala i poradila, kam máme jít i za jak dlouho pojede vlak. Doopravdy velice příjemné místečko.

Nejdřív jsme nalézali jen malé houbové cosi, zatímco Vesnička si nás hlídala. Nikdy bych neřekla, co má energie. Lítala od jednoho k druhému a to jsme se někdy ani navzájem neviděli! Ona si nás vždy našla a hned běžela k dalšímu. Takto nás neustále naháněla celou dobu, kolem hodinky. Naše výsledky byly už o mnoho lepší, přímo výstavní kousky. Byl naplněn: koš, košík, plátěná taška i batoh!

S takovým úlovkem jsem věru nepočítala. A naše malá běhala jak čiperka! Zatímco já funěla a kluci, no ti si vesele vykračovali směr nádraží. Tam si konečně naše mrška sedla, paní výpravčí jí přinesla misku s vodou, pohladila a pochválila, až ta blahem usnula. Do vlaku byla přenesena, jen se podívala, proč je buzena a spala dál. Cesta byla ale krátká. Já si myslela, bláhově, že ji poneseme domů, ale kdepak!

Oklepala se a už běžela zvesela dál. Kdo by si teď řekl, že bude spát, to ani náhodou. Jak se dostala doma na zahradu, už byla zase jak čiperka. Tu ji zaujal ptáček, tam motýl a někde brouček. Prostě nezmar. Naše lidská tlupa odpadla do jednoho. Ještě, že jsou na zahradě lehátka. Nuž jedno má i ona.

Tak toto je naše malá psí slečna Vesna.