Venca záchranářem

Minulý rok jsme si na hypotéku pořídili malou dřevěnou chatičku s pozemkem jako dlaň. Přátelé říkají, že jsem měla víc štěstí, než rozumu. Je tam krásně, navíc z centra našeho města trvá cesta autem jen deset minut. Původní majitelé ji prodávali jen velmi neradi, trávili tady veškeré volné chvíle a vzdávali se jí těžko.

Paní plakala a bylo na ní vidět, že v srdci ji hřejí vzpomínky na děti, když byly ještě malé, potom na vnoučky a nakonec na trávníku u chatky v kočárku houpali i pravnučku. Koupila jsem nejkrásnější kytku, jakou v květinářství na rohu měli, se slibem, že jim ostudu určitě neuděláme a začali jsme hospodařit. Kamarádky darovaly přebytky rostlinek k zasazení, bylo nutné vytřídit nářadí, některé kusy pocházely snad ještě ze středověku a připomínaly věhlasné husitské zbraně.

Toho, že se něco v zahradě děje, si všiml jeden ze sousedů. Jeho věk bych odhadla asi na čtyřicet let, věčně nemytý, s rukama bolavýma od tvrdé práce a hřívou do sebe spletených mastných copánků. Když na mě od plotu poprvé zavolal, přiznám se, že jsem chvilku váhala. Všiml si toho a rozhodil ruce směrem k rozpadlému stavení u blízkého lesa. „To je moje chalupa." Hulákal přes naši zahrádku a snažil se překřičet naše dítě vztekající se v kočárku. Vzala jsem „vzteklounka do náruče a posadila si ho na ramena.

Malý jako když utne, přestal plakat a se zájmem sledoval dění za plotem. Protože byl o něco výš než já, viděl, čeho jsem si já prve nevšimla. Náš nový pan soused seděl na oslu. Tomu se evidentně dva řvoucí lidé nezdáli, zatnul se a už ani krok. Zřejmě osel nebyl osel a chtěl nám dát najevo, že mu hlasitý hovor vadí. A tak jsme se již docela potichu se sousedem představili a mohli si i chvíli popovídat. Mluvil o tom, že mu odešla před pár lety žena i s dítětem, mimochodem, při pohledu na jeho chalupu se jí ani nedivím a on žije sám jen s oslíkem Vencou. Povídal o něm tak hezky a s takovou láskou, že jsem ani nedutala a poslouchala jeho příběh s otevřenou pusou.

S bolavým úsměvem si postěžoval, že se mu nepovedlo díky Vašíkovi dokonat ani sebevraždu. Když se cítil bez rodiny sám a na úplném konci svých sil, spolykal několik tub léků. Uvědomoval si, že cítil, jak studená je zem pod ním. Možná Venca něco vycítil, možná si ve své veliké hlavě spočítal, že krmení mělo už dávno proběhnout, zkrátka ze země vytáhl kolík i s obrovskou smyčkou. Ve stodole byla přivřená vrata a on cítil nablízku svého pána. Kopyty se opřel a obě dřevěná křídla se od sebe oddělila.

Soused se svěřil, že si uvědomuje okamžik, kdy mu Venca začal olizovat obličej. To zvíře mu dalo pocit, že ho přeci někdo potřebuje, nakopl v něm pud sebezáchovy a zavolal si záchranku. Nikdo ho nelitoval. Pomlouvala ho snad celá vesnice a jemu zůstal opravdu jen ten osel.