Odmalička jsem milovala zvířata, ale rodiče bohužel moje nadšení nesdíleli. Vyprosila jsem si maximálně nudnou rybičku v malém kulatém akváriu nebo šneky v krabici od bot. Každý rok jsem s nadějí psala Ježíškovi, před zverimexem jsem málem vystála důlek, slibovala jsem nemožné, ale rodiče jsem prostě nepřemluvila. Když mi bylo jedenáct rozhodla jsem se vzít věci do vlastních rukou a pustila jsem se do příprav rafinovaného plánu…
V den D pořádně mrzlo. Kamarádka přivezla dvě mladé andulky (její taťka je choval ve velké voliéře), ve škole jsme je daly do předem připravené krabice s dírkami. Tu jsme potom odnesly naší hodné paní učitelce (věřila historce o dárku pro babičku). Odpoledne jsem popadla krabici a s vyděšeným výrazem jsem ji donesla domů.
,,Mami, někdo nechal u popelnic nějaké ptáčky v krabici, co budeme dělat?“ Doufala jsem,že se nad nimi rodiče slitují a prostě si je necháme. Když máma vytáčela číslo stanice pro ohrožená zvířata, musela jsem se přiznat. Smála se.
Do druhého dne nám vystrašené andulky létaly po kuchyni, pak putovaly zpět do voliéry kamarádčina táty. Přesto můj plán nebyl zbytečný. Na Vánoce jsem se konečně dočkala mazlíčka, nejspíš se rodiče báli, že bych příště vymyslela něco ještě šílenějšího.
Autor: Slunecko13