Kamarádku Lenku znám už od dětství. Chodily jsme spolu do mateřské školky, na hodiny klavíru, společně jsme spolu prolézaly smetiště a hledaly poklady. Já pro ni sušila řebříček, protože jejich třídní učitelka nebrala za trest na školní výlety děti, které bylinky nenasušily v dostatečném množství a ona na mě pamatovala s polovinou sesbíraného odpadového papíru, aby náhodou moje jméno nebylo tučně zapsáno na černé nástěnce třídy.

Naše přátelství pokračovalo i na střední škole a i když každá z nás byla na opačném konci Moravy, věděly jsme o každém svém kroku. Za celou dobu si nepamatuji, že bychom se někdy nepohodly nebo pohádaly. A pokud náš názor výjimečně stejný nebyl, prostě jsme se přizpůsobily jedné z nás. Lenča je z těch lidí, které si kladu za čest znát. Přesto, že její otec už v mládí hodně pil a doma potom dělal „pořádek", chovala se k němu vždycky slušně. Její „to nic, bývá to i horší" mi v uších zní do dneška.

Trable s tatínkem ustaly jeho zdravotními problémy s játry a on konečně přestal pít. Doma to způsobilo snad ještě nesnesitelnější dusno, jeho nervozita a nespokojenost se den za dnem stupňovala. Lenička v té době chodila s klukem, se kterým plánovala i společný život. Jednoho dne jí došla trpělivost snášet neustálou kritiku od svého táty, sebrala pár svých věcí, klec s morčetem a k příteli se odstěhovala. S pocitem přeběhlíka se dlouho nemohla vyrovnat. Občas k nám zašli na návštěvu. My jsme probraly holčičí novinky a naši kluci měli aspoň klid na sledování sportovních televizních kanálů. Taky si docela rozuměli a postupem času se z nich stali kamarádi. Jednou si nadšeně naplánovali zájezd někam na fotbal. Tři týdny se těšili, nemluvili o ničem jiném a nám se zdálo, že jim to těšení nějak prospívá. Že snad i omládli. Na těch pár dní jsme měly zase zpátky svoje sedmnáctileté kluky. Rozhodly jsme se, že je pustíme pod podmínkou, že hned příští víkend vyrážíme zase my dvě.  Souhlasili, co jiného jim zbývalo. A tak jsme se hned druhý den začaly s Lenčou těšit také my. Naplánovaly jsme si, že nepojedeme zbytečně daleko, přespíme v malé dřevěné chatce, která patří mým rodičům. Zajdeme si na masáž a k holiči, budeme dlouho spát a příšerně mlsat...no prostě nás čeká nejbáječnější ze všech víkendů. V pátek odpoledne si každá hodila na záda batoh a odjely jsme autobusem vstříc krásným volným dnům.

Už při odemykání brány vedoucí do naší zahrady jsem si uvědomila, že slyším podivné bzučení. Tehdy byl suchý a horký rok, dařilo se všelijaké havěti a já s dojmem, že slyším včely nebo vosy, vstoupila dovnitř. Z trámku, na který jsem zvyklá věšet zámek, vyletěli tři sršni. Bylo na nich vidět, že jsou to zatím ještě taková holátka mladá, trochu jsme přidaly do kroku, ale nijak zvlášť jsme se nebály. U chaty kolem nás přeletěl další exemplář. Tohle už nebylo mláďátko, ale pořádný macek. Pohyboval se zmateně a odhadnout, kterým směrem se vydá v příští pidisekundě, se prostě nedalo. S jekotem jsme zahodily batohy a vrhly se do chatky.

Stará dřevěnička má bohužel už taky svoje léta, materiál přes zimu zapracoval a my s pokřiveným úsměvem ve tváři pozorovaly bzučící torpéda i uvnitř. Lenka hulákala jak na lesy a s pocitem, že si pomůže, vrhla se pod přikrývku. Byl i tam. Jeden z vetřelců si vykračoval po bleděmodrém prostěradle, nohama si otíral hlavu a tvářil se spokojeně. Moje maminka se smíchem říkává, že mám nervy ze železa a já si umanula, že tuto situaci zvládneme. Vůbec jsem nevěděla jak, ale už při představě, že skoromanželům vysvětlujeme, že prcháme před několika kusy hmyzu, jsem ani jinak nemohla. Zabalily jsme se do opatrně vyprášených dek a vydaly se sčítat sršně. Byla jich převaha.

Do noci jsme prohledávaly každou skulinku naší chatičky a děkovaly za to, že je tak malinká. Na obě ruce jsme si nasadily kuchyňské chňapky a jedna z nás otevřela dokořán dveře. Ta druhá mávala tlustou rukavicí proti směru letu našeho nepřítele. Ze začátku se nám docela dobře dařilo. Potom ale sršni spolupracovat přestali a bylo na nich vidět, že našeho mávání rukavicí mají plné zuby nebo spíš kusadla. K jedenácté hodině jsme mohly úplně zničené a s nervy na pochodu ulehnout do postele. Takový spánek bych nepřála ani nepříteli.

Pod rozsvíceným světlem jsme kontrolovaly, jestli se po nás náhodou neprochází nějaký další a připadalo nám, že nás svědí a bolí celé tělo. Ráno jsme se rozhodly, že se nevzdáme a zůstáváme. Vnitřek chaty jsme vystříkaly sprejem proti hmyzu a žádný další bzučící mamut si k nám už přiletět netroufl. Ven jsme chodily jen v nejnutnějších případech, to znamená na WC. O skromné zásoby jídla jsme se podělily. Seděly jsme každá na své posteli, v ruce držely hrnek voňavého jasmínového čaje, povídaly si a povídaly... a bylo nám fajn. V neděli odpoledne jsme sprintem vyběhly z chaty, urychleně zamkly bránu a se smíchem se loudaly na zastávku. Léto budiž pochváleno platí přece i v případě, že kolem vás proletí sršní rodinka.