Záchrana čápa

Byl podzim, ptáci už odletěli do teplých krajin. Rozhodla jsem se, že si zpříjemním odpoledne procházkou se synem a kamarádkou po parku. Syn tehdy chodil do školky. Procházeli jsme se spadaným listím a povídali si, když syn najednou zvolal: „Čáp!“

"Kde by se teď, když všichni ptáci už odletěli na jih, vzal čáp ve volné přírodě?“, pomyslela jsem si, ale pohlédla jsem směrem, kam syn ukazoval. Skutečně! Na trávě stál čáp. „Mami, půjdeme za ním!“ zakřičel syn Lukáš a utíkal na travnatý prostor v našem parku za zámkem. Čáp stál, jako by na syna čekal. Když k němu syn vztahoval ruku, jen pomalu popošel trošku dál. Neuletěl. To už jsem u čápa stála i já s kamarádkou. Dívala jsem se do očí opeřence a snažila se z nich vyčíst, co v parku dělá.
Neuletěl, jen se odevzdaně díval. Napadlo mě, že je zraněný. Ale nevypadal na to.

„Musíme něco udělat,“ řekla jsem. „Takto tady uhyne.“
Kamarádka mě táhla pryč. „Pojď, co chceš dělat.“
Já jsem ale milovník všech zvířat. Přece nenechám vyčerpané zvíře svému osudu, když vím, že nepřežije? Na to, aby odletěl, bylo už pozdě. Čáp navíc vypadal, že létat nemůže. A tak mě napadlo zavolat městskou policii. Ti se jistě o čápa postarají. Ale… zapomněla jsem si telefon.
Naštěstí kamarádka měla svůj u sebe. Odmítla mi ho půjčit. Má kamarádka je hodně vystrašená, nechce, aby někde figurovalo její jméno nebo telefonní číslo. A tak mi to chvilku trvalo, než jsem ji přemluvila. Pomohl mi i syn, který začal kňourat, že s tetou už nepromluví, když nechá čápa umrznout. V kamarádce se hnulo svědomí a prudce mi vrazila telefon do ruky. „Ale nechci, abys někde říkala mé jméno,“ sykla ještě na mě. Vytočila jsem číslo městské policie a stručně vylíčila, o co jde. Pak jsem jen popsala místo, kde jsme, a tam jsme čekali. Jenže čáp odcházel. A tak mě napadlo, že čápa musíme někde uvěznit.

Na kraji parku jsou domky se zahrádkami, a tak jsem požádala pána, který právě vcházel brankou do té své zahrádky, zda bychom k nim nemohli čápa nahnat, že si pro něj přijede městská policie. Pán souhlasil, a dokonce nám i pomohl. Vzal deku, kterou mával směrem k zahradě. Čáp klidně pochodoval směrem, kterým jsme potřebovali. Když byl čáp uvnitř, zavřeli jsme zahradní branku a čekali. Skutečně za pár minut přijeli dva strážníci na kole. Sesedli z kol a následovali nás do zahrádky. Jeden ze strážníků, vstříc čápovi, pronesl: „Ty v…, fakt čáp!“ Tak jsme pochopili, že i strážníky tento opeřenec překvapil. Jak ale dva nezkušení strážníci uloví čápa? Mysleli na všechno, jeden ze strážníků sundal z nosiče složený pytel a druhý se snažil čápa nahánět bundou. Tomu se to ale nelíbilo. Začal cvakat zobákem. Možná, že se mu nelíbila bunda, možná, že byl už unavený. Párkrát cvakl a posadil se do trávy. „Teď ho chyť do pytle,“ radil kolega kolegovi. Jak ale druhý strážník rozevřel pytel, čáp opět cvakl.

Chytil pytel do zobáku a začal jím cloumat. Strážník pustil pytel a zmateně se rozhlížel. Pak se zeptal: „A kde máme kola? Skoč pro ně, nebo nám je ještě ukradnou.“ Druhý se vydal před zahrádku pro kola a první volal vysílačkou pro „posilu“. „Přijede odborník ze Záchranné stanice pro ohrožená zvířata v Bartošovicích a čápa odchytne,“ řekl nám. Byli jsme spokojeni. Strážníci nám poděkovali za zavolání a my jsme viděli, že nás už nepotřebují. A tak jsme se vydali opět na procházku.

Za pár dní jsme v novinách četli článek s nadpisem: „Šikovní strážníci městské policie zachránili vysíleného čápa před jistou smrtí!“ Když jsem to četla synovi, tak se rozzlobil, dal ruce v bok a řekl: „To není pravda. Toho čápa jsem zachránil já!“ A skutečně, nebýt toho, že si syn čápa všiml, možná by nepřežil. V článku jsme pak četli, jak hrdinní strážníci čápa v parku objevili a sami ho odchytli. Čáp byl vysílený a jistě by zahynul. Městská policie ptáka odchytila a zařídila jeho převoz do Záchranné stanice pro ohrožená zvířata v Bartošovicích, kde čáp přežije zimu a na jaře bude vypuštěn do volné přírody.

     A pak věřte všemu, co je psáno.