Naše kočka Micka

Jmenuji se Tomáš (23 let), bydlím se svými rodiči a sestrou v malém městečku na Olomoucku v poměrně velkém rodinném domku na kopci.

Jednoho dne se kamarádově kočce narodilo pět  krásných koťátek, jedno jsme si vybrali a když trošku povyrostlo, tak jsme si ho přivedli domů, maminka sice říkala, že nechce mít doma kočku, jedině kocoura (kvůli koťatům), tak jsme si vybrali krásného kocourka a dali jsme mu jméno Mikeš. Bylo to takové krásné malé koťátko, převážně černé barvy, ale místa s bílými a béžovými flíčky. Tak originální zbarvení umí udělat jen sama příroda.

Mikeš si moc rád hrál a co měl nejraději, bylo mazlení (škrábání za krkem a na bříšku) a samozřejmě hračky (nejradši měl umělé myšky, ale je raději šňůrku, se kterou si dokázal hrát hodně dlouho).

Po nějaké době nám veterinář řekl, že nemáme kocoura, ale kočku, takže už jsme neměli Mikeše, ale Micku, sice musela jít na sterilizaci (kastraci), ale co se dalo dělat, maminka prostě nechtěla aby měla koťata.

Všichni jsme měli Micinku moc rádi a nejvíc ze všeho asi sestra, se kterou často spávala v posteli, už když byla ještě malé koťátko. Když měla Micka asi 2 roky, chytila svoji první živou myš.

A jak roky plynuly, Micka rostla a sílila, ráda lehávala topení, obloženém tenkými dřevěnými deskami, kde se v zimě (když se topilo) vyhřívala, nebo lehávala, na okně a vyhřívala se na sluníčku a nejlépe se cítila venku, kde mohla honit kdejaký hmyz a ptáčky a lovit po stromech.

Jednoho dne však přestala jíst a hubla a chřadla, máma ji vzala k veterináři a ten zjistil, že má Micinka nádor v břiše a že ji nedokážou pomoci a než by se měla trápit až by bolestmi a hladem zemřela, tak ji raději nechali utratit.

Už je to přibližně rok, co jsme o ni přišli a všichni na ni s láskou vzpomínáme, protože byla jedním z nás (členem naší rodiny), kde po ní zůstalo prázdno.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10