Macek

Můj Macek je již velmi starý pejsek, i když tak nevypadá. Stále je stejný fešák jako v den, kdy ho můj táta dovedl k nám domů.

Tehdy jsem mohla mít tak 11-12 let, už si nepamatuji. Ale pamatuji se na tu radost, kterou mi přinesl. Původní majitelka chtěla dát Macka utratit. Šla do domova důchodců a neměl se kdo o nej postarat a prý již byl také dost starý, tak se rozhodla jeho život ukončit. Ale naštěstí soused té bezcitné paní byl tátovým dobrým kamarádem. Dosud moji rodiče nechtěli o pejskovi u nás doma ani slyšet, ale když si táta vyslechl smutný příběh Macka, ani na chvíli nezaváhal, a vzal ho k nám.

Dnes má již sedmnáct a Macek je stále zdravý a veselý. Sice je už dost líný, protože už je fakt starý, ale radost mi přináší každým dnem více a více. Stal se členem naší rodiny a mám ho moc ráda.

Macek je černý dlouhosrstý jezevčík (ty chlupy nám občas šplhají na nervy, ale už jsme si zvykli). Je velmi náročný, nesní jen tak hoc co. Nemá rád granule, ale zato má v oblibě čerstvé maso, které mávame na oběd. Nejraději na světě spí a chodí se mnou na procházky. Je to věrný pes, všude, kam jdu, jde za mnou. I za mou babičkou, která se o nej stará, když já nemohu. Často s ní chodí i do kostela, a pak před vchodem čeká i hodinu, dokud babička nevyjde. Každý nám Macka skutečně závidí. Prodavačky v jednom obchodě ho přezdívané kobereček, protože dokud ja nakupuju, on se zvalil před vchodové dveře a vypadá opravdu jako kobereček.
S Mackem je tedy mnoho zábavy a opravdu by ho byla nenormální škoda, kdyby zemřel. Mým velkým přáním je, aby vydržel co nejdéle mezi námi.