Vánoce a Willy

            Ráda bych se s vámi podělila o příhodu, která se nám stala o těchto Vánocích. Hlavním aktérem bude pejsek, krásné černé štěňátko labradora – Willy.

             Bohužel své vyprávění nezačnu zrovna nejveseleji – mým rodičům v září zemřel jejich věrný přítel Iris. Byl to labrador, kterého měli už devět let, takže jim hodně přirostl k srdci. Jeho smrt těžce nesli, především tedy mamka, ta se z toho nemohla vzpamatovat a vždy, když byla na návštěvě u někoho, kdo měl pejska, měla slzy na krajíčku. Ale když jsme se zmínili o tom, že by si měli pořídit nového pejska, byli kategoricky proti, prý už jsou na štěně staří, neměli by na něj čas a hlavně – ani energii. Vše, co souviselo s Iris, muselo zůstat na svém místě: její pelíšek u krbu, její dóza s granulemi, její hračky, s kterými si ráda hrála.

            Jak se blížily Vánoce, stále více jsme přemýšleli o tom, že by si naši měli pořídit nového pejska. A protože se k tomu sami neměli, rozhodli jsme se, že jim nějakého pořídíme. Našli jsme inzerát na štěňátka labradora, paní jsme kontaktovali a nakonec jsme – den před Štědrým večerem – jeli přes celou republiku pro štěňátko. Bylo nádherné: celé čerňoučké, s nádherným pohledem, hravé a kupodivu i poslušné – když jsme mu řekli, že něco nemá dělat, tak to dělat přestalo. Už jsme se těšili, až ho naši pod stromečkem najdou a radostí budou bez sebe.

            Willyho, jak se pejsek jmenoval, jsme zatím schovali k tetě, která bydlí hned vedle. Byli jsme s ní domluveni, že až bude vhodná chvíle, prozvoníme ji a ona přijde Willyho šoupnout k nám za dveře. Tak. Konečně jsme si s rodiči rozdali všechny dárky, všichni spokojeně seděli v křeslech a já – celá napjatá – prozvonila tetu. Za chvíli jsme uslyšeli jemné bouchnutí dveří a poté zvonek. Taťka se hned běžel podívat, co se děje. Následující chvíle bych vám však nepřála zažít! Když uviděl Willyho, jen vytřeštil oči a téměř omdlel do křesla, měli jsme o něj v tu chvíli opravdu strach. Když Willyho uviděla mamka, téměř hystericky se rozbrečela a říkala, že žádného psa nechce. Byla to pro nás studená sprcha, těšili jsme se na to, jakou budou mít naši z pejska radost, a oni ho nepřijali. Takže Štědrý den nakonec dopadl úplně jinak, než jsme očekávali – my zalezli i s Willym do pokoje, naši se zavřeli v kuchyni a následující hodinu jsme se spolu nebavili. Mně bylo do breku, mamka s taťkou se dole dohadovali a Willy mi seděl na klíně a jen se smutně koukal.

            A ptáte se, jak to s Willym nakonec dopadlo? Naštěstí dobře. Po té, opravdu nepříjemné, hodince mamka zaklepala na dveře, v ruce měla misku po Iris a ostýchavě ji nabízela Willymu. Pak přišla ke mně, objala mě a řekla jen: "Děkuji, byl to takový šok, že jsem se z něj musela vzpamatovat." Takže nakonec, naštěstí, to s naším vánočním dárkem dopadlo dobře.

Habaďúra – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10