Uměla to babka udělat?

To je již tak dávno, co se tato příhoda stala, ale jak vidíte, zůstala mně v paměti, a proto jsem se rozhodla vyprávět ji i vám. Nevím, zda budete věřit, nebo mávnete rukou a zasmějete se, jak jsem to tehdy udělala já. Hlavni účastnice, moje babka, je již pár desítek let na onom světě a možná se i směje, co to vlastně tu píšu, a do dnešního dne tomu nevěřím, ale vrtá mně to v hlavě. Co když měla takovou sílu, že to dokázala?

Bylo to v době 60. let, jenomže jsme ještě měli na vesnici pole a louky a obdělávali je. Bylo to na jaře, podle mě jsme se vybrali sázet brambory.
Měli jsme od strejdy půjčeného koně a bylo nás tam hodně, včetně babky a také našeho psa, voříška jménem zřejmě Puňta.
Byl moc hezký den a vše probíhalo jak se patří. Bylo krátce před obědem, když najednou z křoví u říčky vyletěl náš pes a začal si krk šťouchat po trávě. Potom skočil do říčky a začal si ho zřejmě ochlazovat.

Šíje mu strašně otekla a bylo jasné, že ho v tom křoví uštkla zmije.
Babka nechala práci a šla se psem domů, respektive pes šel za babkou domů.
Ona byla ve vesnici známá tím, že věděla a pomáhala lidem, a oni za ní chodili i na pole, a ona vždy odběhla domů, něco udělala a ono to i fungovalo, protože ji potom lidé moc hezky zdravili a měli ji tak jistojistě rádi.

Když jsme  došli k večeru domů, pes byl klidný, uvázaný na řetězu u své boudy. Utíkala jsem k němu, ale nepustili mě, protože mohl byt vzteklý. Ráno táta pozval myslivce, aby se na něho podívali. Mluvili, že by bylo nejlíp ho utratit, že je velké nebezpečí vztekliny, která se může  objevit i po 7 dnech. My jsme však plakali a nechtěli ho dát utratit, tak chudák zůstal 7 dnů uvázaný. Potom prohlásili, že nebezpečí již nehrozí a mohl byt s námi.
Bohužel žil myslím ještě rok a něco, a to jen proto, že rád utíkal za projíždějícími auty a tak je naháněl do té doby, až ho jedno srazilo a byl konec.