Tváří v tvář

Jak se říká, nejlepší obranou je prevence. A tak jsem odmala věděla, že se ve vesnické džungli a okolí nehladí hodné lišky Bystroušky, nechodí se na návštěvu s klackem do vosího hnízda, neciví se na strom se včelím rojem, králíci nelétají v klobouku ani s padákem, zlý kohout se nedráždí rudými šátky, potulní psi se nezvou na sušenky a hlavně, že stádo ovcí vede aspoň jeden beran a ten se ani s hodnou holčičkou nemazlí.

A ovce jsem střežila ze všeho nejvíc, protože jich děda vždy kolem dvaceti měl, a takový počet znamená vždy nad jedním dítětem převahu. Bydlely v přízemí stodoly a denně si i několikrát vykračovaly na nedalekou oplocenou louku. Sotva přešly místo kolem psů, staré hrušky a další stodoly s poskládaným dřívím, libovaly si v zeleni a pásly se dokud je tráva neomrzela. Tam se samozřejmě zavíraly. Většinou. Stávalo se i, že branka zůstala otevřená a ony štrádovaly několikrát za den sem a tam.

Ono o samotné ovce ani nešlo. Pokud se náhodou přiblížily příliš blízko, divně koukaly a pak z nich vypadlo přihlouplé „Bééé bééé.“ Nikdy ani žádná nechtěla dělat atletku a nezkoušela si přeskoky přes plot, kde by mne mohla rozmordovat jako v béčkovém hororu. Šlo o berana.

„Věšela jsem venku prádlo a on mě normálně trknul do zadku. Málo, ale stejně jsem zdrhala, kdyby toužil po přídavku,“ povídala jednou mamka. Zrovna jsme měli zlého berana, který svoje rohy využíval, kde se dá, a kdo se nevyhnul měl smůlu. Babička si posléze také několikrát stěžovala a nadávala na něho, že jí taky nabral zezadu.

Bála jsem se, a pokud jsem chtěla courat po zahradách, musela jsem si zahrát na detektiva a nejprve pozorně zkoumat terén, než se vydám vstříc dobrodružství na čerstvém vzduchu. Pomáhalo okno v prvním patře. Rozhlížela jsem se, a když nebyla v dohledu ani jehněčí noha, křičela jsem: „Mami, jdu ven!“

Moje taktika mi skvěle vycházela. Až jednou. Šla jsem kolem garáží, přišla přímo ke stodole, kde jsem si všimla zavřených ovcí. Pak mne ale napadlo se na chvíli vrátit a zajít si ještě do domu pro sušenku, jelikož jsem plánovala zůstat venku déle. Trvalo mi sotva pět minut, než jsem se vrátila. Kolem stodoly jsem proběhla jako vítr a nenapadlo mě místo znovu kontrolovat. Běžela jsem dál, přesně podél dlouhé a vysoké palety nařezaných polen. Ani ve snu by mne nenapadlo, že z druhé strany si běží beran se stádem. Většinou se ovce couraly krokem, než se někam přemístily, ale občas měly chvilky, kdy z neznámého důvodu spěchaly. A zrovna dnes. Já v letu, ony v letu. Jako první zlý a rohatý kus.

Ztuhla mi krev v žilách, když jsme běh zbrzdili a octli se tváří v tvář, líp řečeno tlamou a tváří. Jednalo se o pár sekund. Moment překvapení. Mezi námi zůstalo tak půl metru mezery. Nevím, co si myslel, ale vypadal nechápavě stejně jako já. Stáli jsme si tu tak naproti sobě. Srdce mi bušilo strachem. Vzpamatovala jsem se jako první, otočila se a utíkala vrchní cestou domů. Za plotem jsem se ohlédla – beran mne nepronásledoval, vedl si ovečky do příbytku a holka ho nezajímala.

Štěstěna musela dobře hlídat. Později jsem o tom přemýšlela: Co kdybychom do sebe napálili v plné rychlosti? A kdyby ne – stačil jeden jeho skok kupředu a nabral by mne, dost ošklivě zranil a kdo ví, jestli bych útok přímo do hrudi přežila.

Žádné drama se nekonalo. Kdo ví, co ho tehdy omráčilo. A možná ani nikdy neměl zálusk na útoky zepředu, ale jen pěkně s rohy do zadnice...

Petra Nachtmanová

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete