Sunny

Byla neděle a z práce jsem odcházela až kousek po čtvrté hodině. Vlastně jako každou neděli. Bylo příjemné a teplé odpoledne, jedno z nejkrásnějších za poslední týden. Právě jsem se rozhodovala, zda půjdu domů pěšky, nebo počkám pár minut na autobus. U budovy jsem uviděla čekat sestru i s naším miláčkem.

 

Sluníčko je náš čumáček Sunny - sotva 2,5 kg čivava. Byla jsem ráda, když jsem je uviděla a hned jsem se k nim rozeběhla. Sunny mě přivítal stejným způsobem, jako by to udělal doma. Začal vyskakovat a radostně "kníkal". Když jsem se sehla, abych ho pohladila, lehl si na kamenitý chodník na záda, ocasem zametal prach z chodníku a chtěl si hrát.

 

Neodolala jsem a takového jsem si ho vzala na ruky. Zašpinila jsem si světlé tričko i bundu, ale vždyť pračka opere: o)). Samozřejmě bylo předem rozhodnuto, že domů jdeme pěšky. Hafínka na vodítku jsem pevně vedla svou rukou (jednoho nám už zabilo auto a asi bych nepřežila, kdyby se to zopakovalo) a vybrali jsme se na cestu domů.

 

Sestra měla žízeň, proto si odběhla koupit do hypermarketu, kolem kterého jsme projížděli, minerálku. Čekali jsme ji se Sunny venku na lavičce. Sunny se neustále ohlížel za svou paničkou, bál se, kde je a svůj smutek vyjadřoval pohledem, upřeným na směr, kterým ji viděl odcházet. Vyskočil ke mně na lavičku a sem tam oblizoval moje ruce. No neustále pátral po mé sestře. Byla pryč sotva pět minut, ale ta nepopsatelná radost, kterou projevil ve chvíli, kdy ji spatřil kráčet zpět směrem k němu.

 

Cestou domů neustále kontroloval, zda jdeme obě za ním. Jakmile jedna z nás zpomalila, nebo někde zaostala, snažil se vrátit a přinutit nás, aby se naše kroky vyrovnaly.

 

Byl spokojen pouze tehdy, když kráčel v prostředku, kousek před námi. Přišli jsme domů a na schodišti mu sestra odepnula řemínek z vodítka, aby mohl volně odběhnout. Jenže on šel vždy pouze pár schodů a čekal, dokud ho doběhneme. Nemohl si přece nechat přejít přes rozum a dovolit, abychom mu utekly někam ven - né že bychom to měly v úmyslu: o).

 

Doma jsme ho umyli a vyutírali. Po koupání vždy běhá po celém bytě jako splašený, tentokrát tomu nebylo jinak. Vždy pouze s němým výrazem ve tváři čekám, kdy do něčeho vrazí a ublíží si. Nikdy se mu to nestalo, možná je to jeho instinktem. No i tak mám nejraději ty chvíle, kdy se uklidní, lehne si vedle mě na záda a se šibalským výrazem v očích a nepokojům v celém telíčku očekává, kdo ho pohladí a kdo se s ním bude hrát. A nevím, zda znám někoho jiného, kdo by se tak moc tešil ze života a tak moc miloval lidi, které má kolem sebe.