Byl červen, maturitní období bylo šťastně za námi a po čtyřech
letech společně strávených v učebnách gymnázia jsme měli se třídou ze střední školy večírek na
rozloučenou. Radost ze složených zkoušek poněkud kalila myšlenka, že se již neuvidíme každý všední den.
Ale mládí příliš nepřemýšlí a užívá si radostí, které život přináší. Když jsme byli již společensky
povzbuzeni, kdosi dostal nápad, že si zaplaveme v řece. Všichni přečkali tuhle vylomeninu bez úhony - na rozdíl ode mě.
Odnesla jsem si z tohoto zážitku komplikovaný zápal plic vylepšený
zánětem
pohrudnice. Obdržela jsem antibiotika a pod bedlivým babiččiným dozorem
jsem vzorně ležela na gauči. Náhle mě cosi vyrušilo z letargie - z předsíně se ozývaly nezvyklé
zvuky. Chvíli jsem přemýšlela, co by to mohlo být a když jsem na nic
nepřišla a podezřelé ťukání neustávalo, neodolala jsem a nenápadně jsem se šla podívat, co je příčinou mého
vyrušení.
A užasla jsem. Můj malý pejsek Ríša se pravděpodobně bez mé společnosti
dostatečně nebavil a z dlouhé chvíle se zřejmě rozhodl vyzkoušet dědečkovu novou zubní protézu.
Měl ji celou v tlamičce a z nevysvětlitelných
důvodů s ní klepal o dlaždice. Záhadou také bylo, kde k inkriminovanému
předmětu přišel, což už se nedozvíme.
Okamžitě jsem upozornila překvapeného dědu, ten sebral zvířecímu
zlodějíčkovi svoji náhradu a šel si ji důkladně umýt. Já a babička jsme si myslely, že zcela zbytečně, protože nejspíš
bude dobrá tak akorát k vyhození
do odpadkového koše. O to více neuvěřitelným pro nás ale bylo
následující dědovo prohlášení, totiž před pejskovým zásahem ho protéza tlačila, takže ji nemohl nosit.
Měl v plánu navštívit zubního lékaře kvůli potřebným úpravám.
Nyní již nic takového nebylo nutné - dědeček nasadil zuby a k
překvapení všech přítomných najednou seděly jako ulité. To byla opravdu velmi nečekaná pointa. Možná by bylo
namístě zaměstnat Ríšu jako pomocného zubního laboranta.
ChytráŽena.cz